Umírám. Moje první myšlenka včerejšího rána.
Prostě si jen tak zírám do stropu a pomalu si všechno uvědomuju. ,,Tak jo, bolí mě v krku a špatně se mi dýchá. Asi mám migrénu, hrozně mě bolí hlava a tak jako se mi motá. To je divný, když ještě ležím. Bolí mě když hýbám očima. Nějak moc rychle mi buší srdce. Je mi špatně od žaludku, možná budu zvracet. Měla bych se pokusit vstát... Sakra, to asi nepůjde. MAMI!"
Takže si celý den vesele ležím v posteli a snažím se vymyslet co dělat. Když do mě máma zrovna nenalívá hektolitry čaje a nesnaží se mě uškrtit obkladem na krk. Číst - nemůžu. Koukat na televizi - nemůžu. Poslouchat písničky - nemůžu. Můžu spát, ale k mému vlastnímu překvapení mi to nezabere celý den. Nakonec při své hipochondrii přesvědčuji sama sebe, že tohle už nemůže být chřipka, ale musím mít nějakou smrtelnou nemoc. Takže ke konci dne skončím na internetu, a v mé historii prohlížení se objevují hesla jako První příznaky Syndromu toxického šoku a nebo Jak se projevuje zánět mozkových blan.
Hlavně nejvíc povzbudí když vám máma s nadšeným výrazem povídá, že: ,,To je přece super, že máš chřipku když jsou prázdniny, aspoň nezameškáš školu!"
Ne že by mi vadilo válet se pár dní v posteli a nechat se obskakovat, ale když jsou prázdniny, docela mi to kazí plány. A hlavně si nemůžu ani číst! Teda, dneska už ano, ale včera jsem opravdu trpěla. Jsem přibližně v půlce Eragona (já vím, teprve, ale většinou na to mám čas jenom ve škole - hodiny angličtiny, češtiny a biologie), takže jsem doufala, že o prázdninách budu mít příležitost ho dočíst. Tak asi nic...
Jenom bych chtěla být zdravá v pondělí kvůli tanečním, v úterý kvůli Galentýnu a ve středu kvůli Valentýnu. Ano, čtete dobře, napsala jsem ,,Galentýn." Je to poměrně nový svátek, slaví se den před Valentýnem, tedy 13. února, a oslavuje ženské přátelství. Pěkné, ne?
A já už přestanu předstírat, že mám kamarády, jdu do sebe nacpat další paralen a půjdu si lehnout.
neděle 11. února 2018
úterý 23. ledna 2018
Pes Jejího Veličenstva
K další knížce od Davida Michieho, autora velice známé série Dalajlámova kočka, jsem byla už od počátku velice skeptická. Sama bych si ji nekoupila, už jenom proto, že jsou mi bližší kočky než psi (ukamenujte mě za to), ale když jsem knížku Pes Jejího Veličenstva dostala jako dárek, řekla jsem si, že jí dám alespoň šanci. Moc se mi nechtělo ji číst, a to z toho důvodu, že mi přišlo, že zde už jde jenom o tahání peněz z lidí, kteří od Davida Michieho četli jiné knížky, a řekli si, že tato další bude minimálně na podobné úrovni jako ty předchozí. Měla jsem podezření, že v knížce nebude žádný originální nápad. No, ukázalo se být pravdivým. Knížka se nijak zvlášť neliší od Dalajlámovy kočky.
Malé zvíře (koťátko, nebo v tomto případě štěně), s nějakým tělesným nedostatkem (pochroumaná zadní noha
/svěšené ucho) se dostane do velkého nebezpečí (udušení po zabalení do starých novin následně vhozených do koše/jakási ,,kůlna", ve které zřejmě dochází k usmrcování podvraťáků), poté, co se ho jeho majitelé neúspěšně pokusí prodat. Těsně před tragickým koncem zvířátka ho najde a zachrání pomocník slavné osobnosti (tady si nahraďte Dalajlámu královnou Alžbětou), která se zvířátka ujme, zahrnuje ho láskou, a v jejíchž společnosti se zvířátko dozvídá o důležitých životních pravdách.
Nenajdete tam zásadní rozdíl ani v těch životních pravdách, přestože se světy Dalajlámy a královny Alžběty mohou zdát velice odlišné. Znamená to, že životní pravdy jsou neměnné bez ohledu na prostředí, ve kterém žijete? Buď to, nebo autor potřeboval peníze a rozhodl se napsat další knížku, na kterou mu ovšem chyběly nápady. Nechci ho kritizovat, Dalajlámovu kočku jsem si okamžitě zamilovala, ale podle mě si se Psem Jejího Veličenstva trochu pokazil reputaci. Možná jsem jenom zaujatá proti psům, ale například fráze: ,,To, že tuto knihu teď držíte v ruce, není žádná náhoda," nebo přirovnání osobního rozvoje k lotosovému květu, vyskytující se v obou knihách, to už mi přijde trochu ubohé.
Napadlo mě, že je to takhle naschvál, pro lidi, kteří mají radši psi než kočky, a proto by si Dalajlámovu kočku nekoupili. Ale jaká je ta pravděpodobnost?
Každopádně, teď jsem asi v polovině, a knížka mě zoufale nebaví. Opět, možná je to ta lehká zaujatost proti psům, ale oproti vysoké kvalitě Dalajlámovy kočky mi Pes Jejího Veličenstva přijde jako velice slabý průměr. Hlavně neustálé odsuzování moderních technologií. Chápu, že se to s nimi občas přehání, ale věnovat polovinu knížky pouze stěžování si na ně? Potom ta nereálná idea jak to vypadá uvnitř královské rodiny. Chování královny Alžběty a jejích dětí. Kdo četl, určitě chápe.
Mimochodem, znáte nejhorší vtip na světě? ,,Proč pes vrtí ocasem a ne ocas psem? Protože pes je chytřejší než ocas!"
Ehm... Ha ha ha? Nedošlo mi to, nebo je to opravdu tak trapné?
Na Dalajlámově kočce mi přišly velice hezké ony nenásilně předávané informace o buddhismu, takový pocit při čtení, kdy se vám zdá, že je všechno v pořádku, stav duševního klidu (nebo si tomu říkejte jak chcete). Se čtením této knížky mám taky spojenou jednu krásnou vzpomínku.
Jednou někdy později večer jsem byla na srazu s pár lidmi. Když jsme se všichni začali nějak rozjíždět domů, čekala jsem, až pro mě přijede máma autem (na moji obhajobu, bylo to někde v zapadlé vesnici daleko za Prahou, a autobus jezdil jednou za 2 hodiny). Zrovna jsem měla rozečtenou Dalajlámovu kočku a Umění příst, a protože byl vlahý podzimní večer, rozhodla jsem se během čekání posadit venku na lavičku a chvilku si číst. Jak jsem se posadila a začetla se, ani jsem si nevšimla, že se ke mně blíží úplně cizí kočka. Postřehla jsem to až ve chvíli, kdy se mi otřela o kotníky (což mě vyděsilo k smrti, protože jsem to vůbec nečekala). Vyskočila vedle mě na lavičku a začala příst. Poté, co jsem ji chvíli hladila, zatímco jsem se stále pokoušela číst, se rozhodla přelézt si ke mně na klín, kde si pohodlně lehla a nechávala se ode mě škrábat za ušima. Bylo to nějaké karmické spojení? Nebo ta kočka (jak David Michie píše, že to dokáží) vycítila, že jsem ,,milovník koček?" Tohle se asi nedozvím, ale v tu chvíli jsem přesně pochopila všechno, co jsem se dočetla v Dalajlámově kočce. O vesmíru, životě, smrti.
A teď, ať si tomu ten pes se svěšeným uchem zkusí konkurovat!
Malé zvíře (koťátko, nebo v tomto případě štěně), s nějakým tělesným nedostatkem (pochroumaná zadní noha
/svěšené ucho) se dostane do velkého nebezpečí (udušení po zabalení do starých novin následně vhozených do koše/jakási ,,kůlna", ve které zřejmě dochází k usmrcování podvraťáků), poté, co se ho jeho majitelé neúspěšně pokusí prodat. Těsně před tragickým koncem zvířátka ho najde a zachrání pomocník slavné osobnosti (tady si nahraďte Dalajlámu královnou Alžbětou), která se zvířátka ujme, zahrnuje ho láskou, a v jejíchž společnosti se zvířátko dozvídá o důležitých životních pravdách.
Nenajdete tam zásadní rozdíl ani v těch životních pravdách, přestože se světy Dalajlámy a královny Alžběty mohou zdát velice odlišné. Znamená to, že životní pravdy jsou neměnné bez ohledu na prostředí, ve kterém žijete? Buď to, nebo autor potřeboval peníze a rozhodl se napsat další knížku, na kterou mu ovšem chyběly nápady. Nechci ho kritizovat, Dalajlámovu kočku jsem si okamžitě zamilovala, ale podle mě si se Psem Jejího Veličenstva trochu pokazil reputaci. Možná jsem jenom zaujatá proti psům, ale například fráze: ,,To, že tuto knihu teď držíte v ruce, není žádná náhoda," nebo přirovnání osobního rozvoje k lotosovému květu, vyskytující se v obou knihách, to už mi přijde trochu ubohé.
Napadlo mě, že je to takhle naschvál, pro lidi, kteří mají radši psi než kočky, a proto by si Dalajlámovu kočku nekoupili. Ale jaká je ta pravděpodobnost?
Každopádně, teď jsem asi v polovině, a knížka mě zoufale nebaví. Opět, možná je to ta lehká zaujatost proti psům, ale oproti vysoké kvalitě Dalajlámovy kočky mi Pes Jejího Veličenstva přijde jako velice slabý průměr. Hlavně neustálé odsuzování moderních technologií. Chápu, že se to s nimi občas přehání, ale věnovat polovinu knížky pouze stěžování si na ně? Potom ta nereálná idea jak to vypadá uvnitř královské rodiny. Chování královny Alžběty a jejích dětí. Kdo četl, určitě chápe.
Mimochodem, znáte nejhorší vtip na světě? ,,Proč pes vrtí ocasem a ne ocas psem? Protože pes je chytřejší než ocas!"
Ehm... Ha ha ha? Nedošlo mi to, nebo je to opravdu tak trapné?
Na Dalajlámově kočce mi přišly velice hezké ony nenásilně předávané informace o buddhismu, takový pocit při čtení, kdy se vám zdá, že je všechno v pořádku, stav duševního klidu (nebo si tomu říkejte jak chcete). Se čtením této knížky mám taky spojenou jednu krásnou vzpomínku.
Jednou někdy později večer jsem byla na srazu s pár lidmi. Když jsme se všichni začali nějak rozjíždět domů, čekala jsem, až pro mě přijede máma autem (na moji obhajobu, bylo to někde v zapadlé vesnici daleko za Prahou, a autobus jezdil jednou za 2 hodiny). Zrovna jsem měla rozečtenou Dalajlámovu kočku a Umění příst, a protože byl vlahý podzimní večer, rozhodla jsem se během čekání posadit venku na lavičku a chvilku si číst. Jak jsem se posadila a začetla se, ani jsem si nevšimla, že se ke mně blíží úplně cizí kočka. Postřehla jsem to až ve chvíli, kdy se mi otřela o kotníky (což mě vyděsilo k smrti, protože jsem to vůbec nečekala). Vyskočila vedle mě na lavičku a začala příst. Poté, co jsem ji chvíli hladila, zatímco jsem se stále pokoušela číst, se rozhodla přelézt si ke mně na klín, kde si pohodlně lehla a nechávala se ode mě škrábat za ušima. Bylo to nějaké karmické spojení? Nebo ta kočka (jak David Michie píše, že to dokáží) vycítila, že jsem ,,milovník koček?" Tohle se asi nedozvím, ale v tu chvíli jsem přesně pochopila všechno, co jsem se dočetla v Dalajlámově kočce. O vesmíru, životě, smrti.
A teď, ať si tomu ten pes se svěšeným uchem zkusí konkurovat!
neděle 14. ledna 2018
Napíšu knížku
Nápad napsat knížku dostanu přibližně jednou za dva měsíce. Pokaždé, když mám zrovna spisovatelskou náladu. To mám pocit že dokážu cokoliv (ach to ego). Protože co může být tak těžkého napsat jednu knížku?
Problém č.1
Téma. V této době už bylo všechno napsáno. Ať už vás napadlo cokoliv, můžete si být jisti, že někdo jiný už to vymyslel před vámi. Takže musíte něco zkopírovat. A záleží na tom, jak to dokážete napsat, aby to vypadalo jako něco nového. Co třeba druhý Harry Potter (tenhle nápad není ode mě) nebo další Selekce?
Důkaz tohoto kopírování můžete jasně vidět u Hunger games (autorku toto napadlo když v televizi přepínala kanály mezi zprávami o válce a reality show - inspiraci můžeme hledat všude kolem nás). Nepřipadá vám Divergence docela podobná? A není Univerzita výjimečných poměrně podobná Divergenci?
Nebo si zkuste jakýkoliv romantický příběh. Začíná to setkáním dvou lidí, u kterých už od začátku víte, že skončí spolu. Po krátké době se do sebe zamilují, následně se jim do cesty připlete nějaká překážka. Ale společně ji překonají a následuje happyend. Tím nechci říct, že mám něco proti romantickým příběhům. Miluju tahle romantická klišé. Už jsem i v tom věku, že u nich brečím, protože je to prostě tak krásný...
Takže moje knížka určitě bude jedno z těch romantických klišé. Musí být. Poslední věc které ještě na tomto světě věřím, je láska. Teď už stačí jenom vymyslet tu překážku, kterou moji dva hrdinové musí překonat. Prozrazení zápletky: překonají ji a skončí spolu ;)
Problém č.2
Natáhnout to. Je jednoduché napsat slohovku o 350 slovech na předem určené téma. Napsat knížku o 350 stránkách na předem určené téma už tak jednoduché není. Leda že bych měla jedno slovo na stránku. To by mi asi neprošlo. Takže se musím pokusit vyplnit to dalšími dějovými linkami, které ve výsledku vůbec nebudou důležité. A přesně to nezvládám. Asi musím sama sebe přesvědčit, že to nakonec bude důležité, jinak se nepřiměju to tam všechno napsat. Když se na takovéhle věci soustředíte při čtení různých knížek, můžete si všimnout, že ta hlavní dějová linka zabírá překvapivě málo místa z celé knihy.
Problém č.3
Vydržet. Já osobně u ničeho nedokážu vydržet dlouho. Šití. Nadšení z trénování. Rozhodnutí se učit. Psaní na blog. Pár příkladů za všechny. Nezmínila jsem tam neschopnost vydržet u psaní knížky. Napsat knížku už jsem se pokoušela asi pětkrát a nejdál, co jsem se kdy dostala, bylo na stranu 40. A to jenom díky dalším dvěma lidem, se kterými jsem na knížce spolupracovala.
Abych mohla psát, potřebuju mít svojí spisovatelskou náladu. Tu vždycky chytnu když jsem na začátku knížky, jenže problém. Ta nálada nikdy netrvá dlouho. A jakmile mě opustí, najednou nedám dohromady ani jeden odstavec. Nebaví mě to. Nevím co mám psát. Nevím jaké slovo se hodí za to předchozí. Tak si řeknu že nemá cenu se do toho nutit a počkám až tu náladu zase chytnu. A jakmile se tak po pár měsících stane, už mám nápad na jinou knížku.
Problém č.4
Velice zásadní problém. Název. Jo, klidně se smějte, ale když máte špatný název knížky, nikdo to nebude číst. Vaše knížka nikoho nezaujme. Nesmí to být nic obyčejného. Musí to být originální. Něco co na poličce v knihkupectví hned chytne něčí pohled.
Problém č.5
Největší ze všech problémů. Obrovský problém. Někdy dokonce nepřekonatelný...
Aby to někdo četl.
Problém č.1
Téma. V této době už bylo všechno napsáno. Ať už vás napadlo cokoliv, můžete si být jisti, že někdo jiný už to vymyslel před vámi. Takže musíte něco zkopírovat. A záleží na tom, jak to dokážete napsat, aby to vypadalo jako něco nového. Co třeba druhý Harry Potter (tenhle nápad není ode mě) nebo další Selekce?
Důkaz tohoto kopírování můžete jasně vidět u Hunger games (autorku toto napadlo když v televizi přepínala kanály mezi zprávami o válce a reality show - inspiraci můžeme hledat všude kolem nás). Nepřipadá vám Divergence docela podobná? A není Univerzita výjimečných poměrně podobná Divergenci?
Nebo si zkuste jakýkoliv romantický příběh. Začíná to setkáním dvou lidí, u kterých už od začátku víte, že skončí spolu. Po krátké době se do sebe zamilují, následně se jim do cesty připlete nějaká překážka. Ale společně ji překonají a následuje happyend. Tím nechci říct, že mám něco proti romantickým příběhům. Miluju tahle romantická klišé. Už jsem i v tom věku, že u nich brečím, protože je to prostě tak krásný...
Takže moje knížka určitě bude jedno z těch romantických klišé. Musí být. Poslední věc které ještě na tomto světě věřím, je láska. Teď už stačí jenom vymyslet tu překážku, kterou moji dva hrdinové musí překonat. Prozrazení zápletky: překonají ji a skončí spolu ;)
Problém č.2
Natáhnout to. Je jednoduché napsat slohovku o 350 slovech na předem určené téma. Napsat knížku o 350 stránkách na předem určené téma už tak jednoduché není. Leda že bych měla jedno slovo na stránku. To by mi asi neprošlo. Takže se musím pokusit vyplnit to dalšími dějovými linkami, které ve výsledku vůbec nebudou důležité. A přesně to nezvládám. Asi musím sama sebe přesvědčit, že to nakonec bude důležité, jinak se nepřiměju to tam všechno napsat. Když se na takovéhle věci soustředíte při čtení různých knížek, můžete si všimnout, že ta hlavní dějová linka zabírá překvapivě málo místa z celé knihy.
Problém č.3
Vydržet. Já osobně u ničeho nedokážu vydržet dlouho. Šití. Nadšení z trénování. Rozhodnutí se učit. Psaní na blog. Pár příkladů za všechny. Nezmínila jsem tam neschopnost vydržet u psaní knížky. Napsat knížku už jsem se pokoušela asi pětkrát a nejdál, co jsem se kdy dostala, bylo na stranu 40. A to jenom díky dalším dvěma lidem, se kterými jsem na knížce spolupracovala.
Abych mohla psát, potřebuju mít svojí spisovatelskou náladu. Tu vždycky chytnu když jsem na začátku knížky, jenže problém. Ta nálada nikdy netrvá dlouho. A jakmile mě opustí, najednou nedám dohromady ani jeden odstavec. Nebaví mě to. Nevím co mám psát. Nevím jaké slovo se hodí za to předchozí. Tak si řeknu že nemá cenu se do toho nutit a počkám až tu náladu zase chytnu. A jakmile se tak po pár měsících stane, už mám nápad na jinou knížku.
Problém č.4
Velice zásadní problém. Název. Jo, klidně se smějte, ale když máte špatný název knížky, nikdo to nebude číst. Vaše knížka nikoho nezaujme. Nesmí to být nic obyčejného. Musí to být originální. Něco co na poličce v knihkupectví hned chytne něčí pohled.
Problém č.5
Největší ze všech problémů. Obrovský problém. Někdy dokonce nepřekonatelný...
Aby to někdo četl.
Eragon... Konečně!
Jak jsem si stěžovala už pár měsíců zpátky, jsem prostě tak rozmazlená, že nedokážu číst knižní sérii, u které chybí první díl. Na mou obhajobu, neřekla bych že většina lidí v tomto ohledu taky není rozmazlená a ráda si nedopřává ten luxus v podobě prvního dílu. Takže knížky Eldest, Brisingr a Inheritance, ze Série Odkaz dračích jezdců, se mi smutně válely na poličce několik měsíců, čekajíce na svého osamělého druha na cestě - Eragona.
Ale blížily se Vánoce. Období klidu a mír... Ehm, teda období nakupování knížek. Samozřejmě pro mě (a když jsem zrovna měla slabou chvilku, tak výjimečně i pro někoho jiného). To, co nejvíc miluju na Vánocích, je běhání po NeoLuxoru a Knihách Dobrovský. A to běhání myslím doslova. Pokaždé, když jsem v nějakém knihkupectví, je to jako by se mě zmocnilo něco, co mě táhne napříč uličkami plnými knížek. Jako bych neovládala svoje vlastní tělo. Táhne mě to ke knížkám, které si chci přečíst už celou věčnost, nebo které jsem právě objevila. Probíhám od oddělení YA (v některých nejmenovaných knihkupectvích potupně nazvanému "dětská literatura") k cizojazyčné literatuře, potom k thrillerům, stojanům s novinkami, a výjimečně k cestopisům (to vždy kvůli Princi Ládíkovi).
Většinou mi tohle trpí jenom moje nejlepší kamarádka, se kterou už máme takovou tradici, že pokaždé když se vidíme, jdeme si obhlédnout všechny ty knížky, které už jsme viděly stokrát, a stejně jsme si je nikdy nekoupily, přestože pokaždé říkáme, že příště, příště už si je opravdu koupíme.
A teď jsem našla někoho dalšího, kdo je schopný vidět mě při mých šílených stavech v knihkupectví a neutéct. Kdo mě nechá mluvit o knížkách až moc dlouho na to, aby to bylo normální. Kdo si pamatuje moje oblíbené knížky. Kdo si ze mě nedělá srandu, když řeknu, že jsem u nějaké knížky brečela několik hodin v kuse. Je moc brzy veřejně ho nazvat mou drahou polovičkou a spřízněnou duší, když se známe 3 měsíce? Určitě ne. Takže v mém blogu se (podobně jako v mém "skutečném životě") nyní objevuje nová postava. Představuji vám svou spřízněnou duši, drahou polovičku, lásku mého života... Atd. Asi si říkáte, proč to sem proboha cpu, když má můj blog být o knížkách, a přitom tady jenom předvádím svoje pubertální výlevy. Ale tyhle moje pubertální výlevy způsobené přebytkem hormonů nakonec s knížkami souvisejí. Konkrétně s Eragonem.
Protože je těžké uhodnout, jakou knížku jako dárek od své drahé polovičky dostanete (v tom případě, že víte, že to bude knížka), když v knihkupectví lítáte jako splašení za nadšeného křiku na všechny knížky okolo (,,Tuhle potřebuju! Tuhle taky! Panebože, po týhle toužím už celou věčnost! Tu musím mít! Podívej se na tu krásnou obálku!"), jste na Štědrý den přirozeně zvědaví a natěšení, jaká z těch všech knížek to asi bude. Říkáte si: Tak co, může to být třeba další díl Harryho? Nebo Z kostí a inkoustu? Nebo Milk and honey? Nebo konečně ten Eragon?
Poslední možnost byla správně, jak už se dalo uhodnout z názvu článku, a z toho že o Eragonovi tady píšu v podstatě celou dobu. Na to by jeden fakt nepřišel. Samozřejmě dostat knížku, kterou si už hodně dlouho přejete, s sebou nese i určitá rizika. Třeba když si předáváte dárky na hradbách Vyšehradu a musíte si dávat bacha abyste nekřičeli nadšením tak, že by to bylo slyšet až na Zbraslav. Ale povedlo se mi to. S trochou úsilí. Je pro mě těžké neprojevovat přílišné nadšení. A samozřejmě že jsem byla šíleně nadšená, protože dostat Eragona pro mě znamenalo dostat v podstatě celou sérii Odkaz dračích jezdců. Vzpomínáte si na tu mojí rozmazlenost? Bez prvního dílu to prostě nejde. Viděla jsem film, ale ten kdyby nic jiného, by mě od celé série odradil. Mluvila jsem s několika lidmi a všichni mi řekli, že film se s knížkou nedá vůbec porovnávat, tak jsem si řekla, že tomu dám ještě šanci.
Po tom všem utrpení byste asi čekali, že se na Eragona hned vrhnu, ale ne, nešlo to. Zrovna jsem měla rozečtenou Říši bouří (ze které jsem mimochodem ještě teď naprosto unešená), doma na mě čekal Harry Potter a Ohnivý pohár, měla jsem zálusk na nejnovějšího Ziburu a to všechno jsem nutně musela přečíst před Eragonem. Teď mi zbývá posledních 100 stránek Harryho Pottera a jdu na to. Všechny 4 knížky série, tedy Eragon (477 str.), Eldest (642 str.), Brisingr (644 str.) a Inheritance (658 str.) mají dohromady 2 421 stránek. Moje představa ráje. A nejmíň měsíc vůbec nevylezu z domu, abych mohla v klidu číst.
Takhle to vypadá, když jsou vašimi jedinými kamarády knížky.
Ale blížily se Vánoce. Období klidu a mír... Ehm, teda období nakupování knížek. Samozřejmě pro mě (a když jsem zrovna měla slabou chvilku, tak výjimečně i pro někoho jiného). To, co nejvíc miluju na Vánocích, je běhání po NeoLuxoru a Knihách Dobrovský. A to běhání myslím doslova. Pokaždé, když jsem v nějakém knihkupectví, je to jako by se mě zmocnilo něco, co mě táhne napříč uličkami plnými knížek. Jako bych neovládala svoje vlastní tělo. Táhne mě to ke knížkám, které si chci přečíst už celou věčnost, nebo které jsem právě objevila. Probíhám od oddělení YA (v některých nejmenovaných knihkupectvích potupně nazvanému "dětská literatura") k cizojazyčné literatuře, potom k thrillerům, stojanům s novinkami, a výjimečně k cestopisům (to vždy kvůli Princi Ládíkovi).
Většinou mi tohle trpí jenom moje nejlepší kamarádka, se kterou už máme takovou tradici, že pokaždé když se vidíme, jdeme si obhlédnout všechny ty knížky, které už jsme viděly stokrát, a stejně jsme si je nikdy nekoupily, přestože pokaždé říkáme, že příště, příště už si je opravdu koupíme.
A teď jsem našla někoho dalšího, kdo je schopný vidět mě při mých šílených stavech v knihkupectví a neutéct. Kdo mě nechá mluvit o knížkách až moc dlouho na to, aby to bylo normální. Kdo si pamatuje moje oblíbené knížky. Kdo si ze mě nedělá srandu, když řeknu, že jsem u nějaké knížky brečela několik hodin v kuse. Je moc brzy veřejně ho nazvat mou drahou polovičkou a spřízněnou duší, když se známe 3 měsíce? Určitě ne. Takže v mém blogu se (podobně jako v mém "skutečném životě") nyní objevuje nová postava. Představuji vám svou spřízněnou duši, drahou polovičku, lásku mého života... Atd. Asi si říkáte, proč to sem proboha cpu, když má můj blog být o knížkách, a přitom tady jenom předvádím svoje pubertální výlevy. Ale tyhle moje pubertální výlevy způsobené přebytkem hormonů nakonec s knížkami souvisejí. Konkrétně s Eragonem.
Protože je těžké uhodnout, jakou knížku jako dárek od své drahé polovičky dostanete (v tom případě, že víte, že to bude knížka), když v knihkupectví lítáte jako splašení za nadšeného křiku na všechny knížky okolo (,,Tuhle potřebuju! Tuhle taky! Panebože, po týhle toužím už celou věčnost! Tu musím mít! Podívej se na tu krásnou obálku!"), jste na Štědrý den přirozeně zvědaví a natěšení, jaká z těch všech knížek to asi bude. Říkáte si: Tak co, může to být třeba další díl Harryho? Nebo Z kostí a inkoustu? Nebo Milk and honey? Nebo konečně ten Eragon?
Poslední možnost byla správně, jak už se dalo uhodnout z názvu článku, a z toho že o Eragonovi tady píšu v podstatě celou dobu. Na to by jeden fakt nepřišel. Samozřejmě dostat knížku, kterou si už hodně dlouho přejete, s sebou nese i určitá rizika. Třeba když si předáváte dárky na hradbách Vyšehradu a musíte si dávat bacha abyste nekřičeli nadšením tak, že by to bylo slyšet až na Zbraslav. Ale povedlo se mi to. S trochou úsilí. Je pro mě těžké neprojevovat přílišné nadšení. A samozřejmě že jsem byla šíleně nadšená, protože dostat Eragona pro mě znamenalo dostat v podstatě celou sérii Odkaz dračích jezdců. Vzpomínáte si na tu mojí rozmazlenost? Bez prvního dílu to prostě nejde. Viděla jsem film, ale ten kdyby nic jiného, by mě od celé série odradil. Mluvila jsem s několika lidmi a všichni mi řekli, že film se s knížkou nedá vůbec porovnávat, tak jsem si řekla, že tomu dám ještě šanci.
Po tom všem utrpení byste asi čekali, že se na Eragona hned vrhnu, ale ne, nešlo to. Zrovna jsem měla rozečtenou Říši bouří (ze které jsem mimochodem ještě teď naprosto unešená), doma na mě čekal Harry Potter a Ohnivý pohár, měla jsem zálusk na nejnovějšího Ziburu a to všechno jsem nutně musela přečíst před Eragonem. Teď mi zbývá posledních 100 stránek Harryho Pottera a jdu na to. Všechny 4 knížky série, tedy Eragon (477 str.), Eldest (642 str.), Brisingr (644 str.) a Inheritance (658 str.) mají dohromady 2 421 stránek. Moje představa ráje. A nejmíň měsíc vůbec nevylezu z domu, abych mohla v klidu číst.
Takhle to vypadá, když jsou vašimi jedinými kamarády knížky.
Školní noviny II
Už se nám to zase blíží. Uzávěrka ve školních novinách. A co dělá Eliška? Zase to odkládá na poslední chvíli a místo psaní článku do novin prokrastinuje psaním článku na blog.
Tentokrát jsem byla dokonce i moc líná na to, abych si vybrala nějaké téma, o kterém nic nevím. Řekla jsem si, že ta nabídka volných témat je příliš úzká a nevyhovuje mi, že nemůžu psát o čem bych chtěla. Jak se říká v arcašsku: Lokh lyava! (volně přeloženo: všechno bude v pořádku!) Ano, zase dělám chytrou, ale abyste mě za to hned neodsoudili, toto moudro jsem nalezla v zatím poslední knížce Ladislava Zibury - Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii. Nutno podotknout, že kvalita knížek Prince Ládíka s postupem času mírně klesá (asi tak podobně jako kvalita tohohle blogu). Nechci kritizovat, je možné, že knížku, ve které je ,vtip o morčátku', už nikdy nic nepřekoná. Nebo ta nová knížka prostě už není tak vtipná. Každopádně mě dokázala nahlas rozesmát v metru, což se cení. A následně jsem z toho samého metra zapomněla vystoupit, takže mě na konečnou stanici musel laskavě upozornit revizor. Decentně jsem se do toho začetla. Přestože chybí obvyklý Ládíkův humor, který je kromě jeho knížek možné nalézt i na instagramu a facebooku, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii se neuvěřitelně dobře čte. A vážně už si musím přečíst 40 dní pěšky do Jeruzaléma.
Fajn, ale našla by se jedna věc, kterou bych Ziburovým knihám vytkla. Ty šíleně dlouhé názvy. Zkuste se s někým bavit a jen tak mezi řečí zmínit jednu z jeho knížek. Mluvím z vlastní zkušenosti, moje máma si teď myslí, že mám v plánu dojít pěšky do Jeruzaléma za 40 dní...
Ale to už zase odbíhám od školních novin. Dokonce i v případě, že nepíšu do nich, ale o nich. Neuvěřitelné. Abych to shrnula, uzávěrka je 15. ledna o půlnoci. Dneska je 14. ledna 0:05 hodin a já musím s hrdostí oznámit, že jsem před několika hodinami úspěšně odeslala svůj článek na email šéfredaktorky. Pokud ho chcete vidět, stačí se podívat na můj blog na článek Školní noviny. Ano, udělala jsem takovou ohavnou věc, že jsem zkopírovala svůj starý článek o psaní do prvního vydání školních novin. A poslala jsem ho do dalšího vydání. Doufám že mě nechají v redakci. Myslím že ve třetím vydání Karlínských listů se objeví článek s názvem Školní noviny II. Ale pššššš, to je velký tajemství. A hlavně to neříkejte naší šéfredaktorce.
Tento menší podvod byl původně jenom záložní plán. Chtěla jsem napsat něco jiného, ale nějak to nevyšlo. Bylo to samozřejmě způsobeno velkou časovou krizí, pak taky tvůrčí krizí a aby toho nebylo málo, ještě osobnostní krizí. A moje výmluvy jsou čím dál tím víc originální.
Ale email byl odeslán, problém vyřešen, a vy nezapomeňte: Lokh lyava!
Tentokrát jsem byla dokonce i moc líná na to, abych si vybrala nějaké téma, o kterém nic nevím. Řekla jsem si, že ta nabídka volných témat je příliš úzká a nevyhovuje mi, že nemůžu psát o čem bych chtěla. Jak se říká v arcašsku: Lokh lyava! (volně přeloženo: všechno bude v pořádku!) Ano, zase dělám chytrou, ale abyste mě za to hned neodsoudili, toto moudro jsem nalezla v zatím poslední knížce Ladislava Zibury - Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii. Nutno podotknout, že kvalita knížek Prince Ládíka s postupem času mírně klesá (asi tak podobně jako kvalita tohohle blogu). Nechci kritizovat, je možné, že knížku, ve které je ,vtip o morčátku', už nikdy nic nepřekoná. Nebo ta nová knížka prostě už není tak vtipná. Každopádně mě dokázala nahlas rozesmát v metru, což se cení. A následně jsem z toho samého metra zapomněla vystoupit, takže mě na konečnou stanici musel laskavě upozornit revizor. Decentně jsem se do toho začetla. Přestože chybí obvyklý Ládíkův humor, který je kromě jeho knížek možné nalézt i na instagramu a facebooku, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii se neuvěřitelně dobře čte. A vážně už si musím přečíst 40 dní pěšky do Jeruzaléma.
Fajn, ale našla by se jedna věc, kterou bych Ziburovým knihám vytkla. Ty šíleně dlouhé názvy. Zkuste se s někým bavit a jen tak mezi řečí zmínit jednu z jeho knížek. Mluvím z vlastní zkušenosti, moje máma si teď myslí, že mám v plánu dojít pěšky do Jeruzaléma za 40 dní...
Ale to už zase odbíhám od školních novin. Dokonce i v případě, že nepíšu do nich, ale o nich. Neuvěřitelné. Abych to shrnula, uzávěrka je 15. ledna o půlnoci. Dneska je 14. ledna 0:05 hodin a já musím s hrdostí oznámit, že jsem před několika hodinami úspěšně odeslala svůj článek na email šéfredaktorky. Pokud ho chcete vidět, stačí se podívat na můj blog na článek Školní noviny. Ano, udělala jsem takovou ohavnou věc, že jsem zkopírovala svůj starý článek o psaní do prvního vydání školních novin. A poslala jsem ho do dalšího vydání. Doufám že mě nechají v redakci. Myslím že ve třetím vydání Karlínských listů se objeví článek s názvem Školní noviny II. Ale pššššš, to je velký tajemství. A hlavně to neříkejte naší šéfredaktorce.
Tento menší podvod byl původně jenom záložní plán. Chtěla jsem napsat něco jiného, ale nějak to nevyšlo. Bylo to samozřejmě způsobeno velkou časovou krizí, pak taky tvůrčí krizí a aby toho nebylo málo, ještě osobnostní krizí. A moje výmluvy jsou čím dál tím víc originální.
Ale email byl odeslán, problém vyřešen, a vy nezapomeňte: Lokh lyava!
sobota 13. ledna 2018
Jak hluboko ještě klesnu?
Jasně, úplně běžně si takhle patlám barvy na obličej kvůli focení knížky na instagram. Před měsícem: směšná představa. Za pár týdnů: smutná realita.
Takže otázka dne zní - jak hluboko jsme ochotni klesnout kvůli snaze být populární? Jsou tu lidé, kteří fotí svá polonahá těla (většinou krásné mladé ženy) - úspěch prakticky zaručen. Další lidé natáčejí videa kde dělají šílené věci (tam kromě hodně followers mohou získat i nominaci na Darwinovu cenu). A pak jsou tu lidé, kteří nikdy nebudou tak populární, protože to co fotí, většinu lidí nezajímá. Vítejte ve světě bookstagramu. Jak jsem pochopila za těch několik měsíců, co se jakž takž snažím spravovat svůj instagram tak, aby byl zaměřený na knížky (většinu času neúspěšně), knihomolové a knihomolky mají na instagramu svou uzavřenou komunitu. Navzájem se sledují, likují a chválí si fotky, v některých případech (a to je na knihomoly velice neobvyklé) se dokonce znají i osobně. Téměř nikdy nedávají na svoje účty nic ze svého osobního života (hahaha, knihomolové mají i skutečný život co se neodehrává v knížkách?), případně mají založené další profily, na které zase nedávají nic o knížkách.
No a mezi tyhle lidi se čas od času snažím zapadnout. Většinou tyhle snahy přichází ve chvíli, kdy dostanu nějakou krásnou knížku. Chcete mít taky bookstagram? Postup: Vyfoťte krásnou knížku a tu fotku dejte na instagram. Ta bude na vaše poměry neobvykle úspěšná, tak si řekněte, že byste takhle ty knížky mohli fotit častěji. Dejte tam další fotku knížky. Absolutní nezájem. Vykašlete se na to a zase přidávejte selfies a fotky jídla. Opakujte přibližně jednou za dva měsíce a máte dokonalý recept na neúspěšný bookstagram.
Takže asi tak to vypadá u mě. Taky už jsem se poučila že nemá smysl lézt "slavnějším" bookstagramerům do zadku, psát jim a chválit jim jejich účty. Protože ti hajzlové vám ten follow stejně nedají! (Teď je třeba to opravdu brát s nadsázkou, nemám nic proti nikomu, ani když mě nesledujete na instagramu - mimochodem se tam jmenuju Elli_knihomolka, kdyby náhodou někdo trpěl neodolatelnou touhou vidět to veledílo.)
Proč mě to vůbec napadlo. No, kdysi dávno (asi v srpnu), jsem dala na svůj (zrovna v té době) bookstagram fotku, na které mám na tváři udělaný galaxy makeup a v ruce knížku Milion sluncí. Stala se z ní jedna z mých nejúspěšnějších fotek, tak jsem si po pár měsících řekla, že bych něco podobného mohla zkusit znovu. Tentokrát se mou obětí stala knížka Tisíc kousků tebe, která má opravdu nádherný obal.
A teď si představte jak to vypadalo. Bylo nutné nakoupit tempery, štětce a spoustu barevných očních stínů. Potom vstát v 8 ráno (na mě opravdu úctyhodný výkon) a všechno připravit. Začít patlat bílou barvu na ruce (zatím jenom na pravou, tu levou jsem si prozřetelně nechala zatím čistou, abych s ní mohla malovat na obličej). Pak na polovinu tváře nanést hodně silnou vrstvu bílé barvy. Počkat až to zaschne a pokusit se nehýbat obličejovými svaly, aby to celé nepopraskalo. A nejtěžší část: nějak záhadně se pokusit napodobit vzhled obalu knížky na vlastním obličeji pomocí jedné nešikovné ruky, kapesního zrcátka a ne moc kvalitních temper (a upřímné modlitby aby ty tempery nebyly jedovaté). Samozřejmě je po tom všem potřeba ještě tu patlaninu vyfotit. Vzhledem k tomu, že moje "oficiální fotografka" nebyla k dispozici, musela její funkci zastat máma. A hlavně si zkuste pózovat na balkóně (protože je tam šedá stěna) v přibližně 5 stupních v tričku s krátkým rukávem, ještě k tomu, když vás mámim přítel rozesmívá a vám to samozřejmě celý popraská. No a stačí jenom hodit to na instagram a čekat na výsledek té usilovné tříhodinové práce. Jo a taky smýt ze sebe ty barvy. Modrá jde dobře, červená už tolik ne. Musíte na to vzít odlakovač, jestli nechcete chodit celý den po městě s půlkou obličeje úplně červenou.
Každopádně by se dalo říct, že to stálo za to. Fotka s knížkou Tisíc kousků tebe má aktuálně 119 liků (o 30 víc než má moje druhá nejúspěšnější fotka), dělá mi to opravdu radost. Moje radost končí u další fotky mého "bookstagramu", která samozřejmě už nikoho nezajímá. Hádejte co je moje další fotka. Selfie.
Takže opět hodlám klesnout tak hluboko, že si budu patlat jedovaté tempery na obličej. Tentokrát tam možná přidám i třpytky. Protože prostě třpytky.
Takže otázka dne zní - jak hluboko jsme ochotni klesnout kvůli snaze být populární? Jsou tu lidé, kteří fotí svá polonahá těla (většinou krásné mladé ženy) - úspěch prakticky zaručen. Další lidé natáčejí videa kde dělají šílené věci (tam kromě hodně followers mohou získat i nominaci na Darwinovu cenu). A pak jsou tu lidé, kteří nikdy nebudou tak populární, protože to co fotí, většinu lidí nezajímá. Vítejte ve světě bookstagramu. Jak jsem pochopila za těch několik měsíců, co se jakž takž snažím spravovat svůj instagram tak, aby byl zaměřený na knížky (většinu času neúspěšně), knihomolové a knihomolky mají na instagramu svou uzavřenou komunitu. Navzájem se sledují, likují a chválí si fotky, v některých případech (a to je na knihomoly velice neobvyklé) se dokonce znají i osobně. Téměř nikdy nedávají na svoje účty nic ze svého osobního života (hahaha, knihomolové mají i skutečný život co se neodehrává v knížkách?), případně mají založené další profily, na které zase nedávají nic o knížkách.
No a mezi tyhle lidi se čas od času snažím zapadnout. Většinou tyhle snahy přichází ve chvíli, kdy dostanu nějakou krásnou knížku. Chcete mít taky bookstagram? Postup: Vyfoťte krásnou knížku a tu fotku dejte na instagram. Ta bude na vaše poměry neobvykle úspěšná, tak si řekněte, že byste takhle ty knížky mohli fotit častěji. Dejte tam další fotku knížky. Absolutní nezájem. Vykašlete se na to a zase přidávejte selfies a fotky jídla. Opakujte přibližně jednou za dva měsíce a máte dokonalý recept na neúspěšný bookstagram.
Takže asi tak to vypadá u mě. Taky už jsem se poučila že nemá smysl lézt "slavnějším" bookstagramerům do zadku, psát jim a chválit jim jejich účty. Protože ti hajzlové vám ten follow stejně nedají! (Teď je třeba to opravdu brát s nadsázkou, nemám nic proti nikomu, ani když mě nesledujete na instagramu - mimochodem se tam jmenuju Elli_knihomolka, kdyby náhodou někdo trpěl neodolatelnou touhou vidět to veledílo.)
Proč mě to vůbec napadlo. No, kdysi dávno (asi v srpnu), jsem dala na svůj (zrovna v té době) bookstagram fotku, na které mám na tváři udělaný galaxy makeup a v ruce knížku Milion sluncí. Stala se z ní jedna z mých nejúspěšnějších fotek, tak jsem si po pár měsících řekla, že bych něco podobného mohla zkusit znovu. Tentokrát se mou obětí stala knížka Tisíc kousků tebe, která má opravdu nádherný obal.
A teď si představte jak to vypadalo. Bylo nutné nakoupit tempery, štětce a spoustu barevných očních stínů. Potom vstát v 8 ráno (na mě opravdu úctyhodný výkon) a všechno připravit. Začít patlat bílou barvu na ruce (zatím jenom na pravou, tu levou jsem si prozřetelně nechala zatím čistou, abych s ní mohla malovat na obličej). Pak na polovinu tváře nanést hodně silnou vrstvu bílé barvy. Počkat až to zaschne a pokusit se nehýbat obličejovými svaly, aby to celé nepopraskalo. A nejtěžší část: nějak záhadně se pokusit napodobit vzhled obalu knížky na vlastním obličeji pomocí jedné nešikovné ruky, kapesního zrcátka a ne moc kvalitních temper (a upřímné modlitby aby ty tempery nebyly jedovaté). Samozřejmě je po tom všem potřeba ještě tu patlaninu vyfotit. Vzhledem k tomu, že moje "oficiální fotografka" nebyla k dispozici, musela její funkci zastat máma. A hlavně si zkuste pózovat na balkóně (protože je tam šedá stěna) v přibližně 5 stupních v tričku s krátkým rukávem, ještě k tomu, když vás mámim přítel rozesmívá a vám to samozřejmě celý popraská. No a stačí jenom hodit to na instagram a čekat na výsledek té usilovné tříhodinové práce. Jo a taky smýt ze sebe ty barvy. Modrá jde dobře, červená už tolik ne. Musíte na to vzít odlakovač, jestli nechcete chodit celý den po městě s půlkou obličeje úplně červenou.
Každopádně by se dalo říct, že to stálo za to. Fotka s knížkou Tisíc kousků tebe má aktuálně 119 liků (o 30 víc než má moje druhá nejúspěšnější fotka), dělá mi to opravdu radost. Moje radost končí u další fotky mého "bookstagramu", která samozřejmě už nikoho nezajímá. Hádejte co je moje další fotka. Selfie.
Takže opět hodlám klesnout tak hluboko, že si budu patlat jedovaté tempery na obličej. Tentokrát tam možná přidám i třpytky. Protože prostě třpytky.
úterý 5. prosince 2017
Deníček gymnazisty III
Tak už je to zase tady. Při zkoumání chování lidí z naší třídy jsem zjistila, že postupem času se u nás nic nemění, takže mám další příklady ze všedního života tady v našem ústavu... Ovšem dnes jsem musela přidat i lidi z celé školy.
Mikuláš na Gyperneru
Každý rok tu (jako asi na většině škol) probíhá Mikuláš. Spočívá to jednoduše v tom, že se čtvrťáci převléknou za čerty a anděly a chodí nás strašit.
Mikuláš na Gyperneru
Každý rok tu (jako asi na většině škol) probíhá Mikuláš. Spočívá to jednoduše v tom, že se čtvrťáci převléknou za čerty a anděly a chodí nás strašit.
- Druhá hodina, francouzština. Profesorka slyší hluk ve vedlejší třídě a je jí jasné, že za chvíli přijdou k nám, takže si říká sama pro sebe, že by bylo fajn kdyby přišli hned, aby pak byl zbytek hodiny klid. Jde se podívat na chodbu, chvíli tam s někým mluví, vrátí se a oznámí nám: ,,Ztratil se jim Mikuláš!"
- Když se Mikuláš konečně najde, všichni vrazí k nám do třídy a způsobí všeobecný zmatek když začnou běhat mezi námi a malují nám na obličeje. Čerti mezitím namátkou vyberou spolužáka M a protože je hodina francouzštiny, vyzkouší ho ze slovíček. Když neví, jak se řekne francouzsky ,pes', čerti ho zvednou ze židle a odvádí ho ze třídy. Zaslechneme jak mu říkají: ,,Neboj, neuděláme ti nic, co by se ti nelíbilo." (Vrátil se o 5 minut později s výrazem jako by trpěl posttraumatickou stresovou poruchou... Kdo ví, co se na té chodbě dělo)
- Pořád mezi námi chodí andělé, jeden z nich má dlouhé vlasy, bílou rtěnku a (nevím jak jinak to popsat) blažený výraz. Prochází mezi lavicemi, každému namaluje na čelo srdíčko bílou barvou a přeje mu, ať ho provází mír. Nakloním se ke spolužačce přede mnou a povídám jí, že ten anděl vypadá dost zhuleně. Naneštěstí mě dotyčný anděl zaslechne a poznamená: ,,Já jsem to slyšel!" A hádejte kdo je další člověk koho Mikuláš vyzkouší z matematiky?
- Když odejdou, profesorka si oddechne, že už jsou konečně pryč. O 10 minut později vtrhne do třídy jiná skupina čertů a andělů... Profesorka má výraz jako by je chtěla hnát pryč koštětem
- Takže když všichni skončíme kompletně pomalovaní, chci si vyfotit fotku na instagram, abych se pochlubila, jak to v našem ústavu vypadá při takových akcích. Spolužák tuhle mojí tendenci nesnáší, takže mi povídá, že jsem jako Narcis. Já mu odpovídám, že nejsem jako Narcis, že jsem Narcis. Ptá se mě, jestli vím, že se Narcis utopil. Naschvál jako provokaci mu na to řeknu, že si neumím představit lepší smrt než dívat se na vlastní odraz a pak se kvůli tomu utopit. Už mi na to nic neřekl
- Máme si připravit prezentaci na libovolné téma, já už jsem prezentovala, takže (znovu) pomáhám spolužákovi D. Celé mu to upravím, zkrátím, celkově zlepším podle kritérií, která nám zadal profesor. Celé mi to trvá asi půl hodiny. U jednoho slidu se zarazím a řeknu mu, že jsem si jistá, že tohle jsem mu už opravovala minulý týden. Odpoví mi, že to není možné... Pak se zarazí, zkoumá složku v počítači, a řekne mi, že omylem otevřel jinou prezentaci a on už má tuhle (na které jsem pracovala minulý týden a nestihla jsem jí dokončit) hotovou, takže použije tu. Naštvala jsem se a vymazala jsem prezentaci na které jsem pracovala dnes a nechala jsem ho, ať si dělá co chce. O chvíli později šel prezentovat. A je zajímavé, že tam měl přesně ty chyby, které jsem mu já opravila a nad kterými mávnul rukou. Profesor ho poslal sednou si, ať to ještě zlepší, jinak mu to nebude hodnotit. Mám z toho velice škodolibou radost
- Výše jmenovaný (no nebo spíš nejmenovaný) spolužák je shodou okolností můj kamarád... Ano, vím že se to nezdá. A zřejmě to ve třídě tak ani nevypadá, protože po měsíci školy mi spolužačka prozradila, že si všichni ze třídy myslí, že bychom se k sobě hodili. Takže typický případ dnešního názoru společnosti, že holka nemůže mít kamaráda, který by byl opravdu jenom kamarád. To by ještě bylo v pořádku, kdyby mi o další měsíc později ta samá spolužačka neřekla, že se ve třídě uzavírají sázky na to, za jak dlouho spolu budeme chodit...
- Takže když jsem jednou té spolužačce řekla, že s někým chodím, podívala se přes celou třídu právě na toho spolužáka, a zeptala se mě: ,,A vážně to není on?"
- Mimochodem jsme se na těch sázkách rozhodli vydělat velkou spoustu peněz
čtvrtek 16. listopadu 2017
Deníček gymnazisty II
Myslela jsem si, že po odchodu ze základky se spousta věcí změní. Například inteligence nahlas pronášených výroků v hodině. Nestalo se tak. Ale díky tomu můžu ve škole i nadále padat smíchy na zem.
Čeština
Profesorka rozdává testy. Říká nám správné výsledky. ,,A na konec vám musím povědět některé perly, jež jsem ve vašich testech našla.
Čeština
Profesorka rozdává testy. Říká nám správné výsledky. ,,A na konec vám musím povědět některé perly, jež jsem ve vašich testech našla.
- Asyndeton - zhrubění výrazu nebo události - například ,Dědeček chcípnul.'
- Zjemnění výrazu nebo události - ,eutanázie.'
- Profesor rozdává písemky. Ptá se nás, koho máme na češtinu. Odpovídáme, nevíme, kam tím míří. Říká nám: ,,Tak to je mi jí líto, ve vašich testech jsem narazil i na věci, jako je slovo ,bacil' s tvrdým y.
Konec dne, profesorka češtiny předvádí, jak vypadá interview. Ptá se spolužáka:
- Profesorka: ,,A jaký kostým se vám nejvíce líbil?" Spolužák: ,,Asi hroznové víno." Profesorka: ,,Proč zrovna hroznové víno?" Spolužák: (samozřejmě si dělá srandu) ,,Nevím, tak nějak mi bylo sympatické." Profesorka: ,,Chcete tím říct, že se váš mozek podobá hroznovému vínu?"
Ano, ze zeměpisu toho mám opravdu hodně, je to takový můj, ehm, očividně velice oblíbený předmět.
- Máme změnu v rozvrhu, já a spolužák o tom nevíme, takže ani jeden nemáme atlas, který bychom měli mít každou hodinu. Jiný spolužák nám půjčí Dětský ilustrovaný atlas, abychom měli alespoň něco. Profesorka si toho všimne, přijde k naší lavici, tak podezíravě se na nás podívá, a prohlásí: ,,Tak a už vím, kdo bude dnes zkoušený."
- Když já dostanu ze zkoušení za 1, na řadě je spolužák. Profesorka chce vědět, co za datum je 21.9., spolužák chvíli přemýšlí, a pak se zkusmo zeptá: ,,Zimní slunovrat?" Profesorka ho probodne pohledem a ptá se ho, jestli si myslí, že je v září zima. Spolužák se na chvíli zamyslí, a odpovídá: ,,No, jak se to vezme..." ,,My sice chápeme, že tohle září byla docela velká zima, ale nepleť si to s ročním obdobím."
Máme nejlepšího profesora na dějepis a ZSV, jaký kdy byl. Kdo ho zná, určitě chápe. Dnes jsme psali test. Dostaneme papíry, otočíme, čteme si první otázky, a začínáme se postupně všichni smát. Důvod?
- Otázka č.1 - Jaký materiál se používal v době bronzové?
- Otázka č.2 - Z čeho se skládá tato sloučenina mědi a cínu? Odpověď - _ _ _ + _ _ _
- Otázka č.3 - Podle jakého místa je pojmenována únětická kultura? Odpověď - _ _ _ _ _ _ _ u Prahy
- Otázka č.4 - Jaká byla typická nádoba pro slovanskou kulturu?
- Otázka č.5 - Nakresli koflík (který byl typickou nádobou pro slovanskou kulturu)
Jiný test z dějepisu:
- Máme nakreslit (ne napsat!), jaké zvíře bylo ochočeno v eneolitu. Deset minut se hrozně vykresluju s vlkem, aby bylo doopravdy poznat, že je to vlk. Skončíme, odevzdáme test, a spolužačka vedle mě si začne stěžovat, že se jí ta hříva vůbec nepovedla. V duchu si říkám: ,,Jaká hříva proboha??" Nakonec vyjde najevo, že zvíře ochočené v eneolitu byl kůň. Vlk byl ochočen v neolitu, nebo kdy to sakra bylo. Radši nevědět.
Hodiny Základů společenských věd bývají velice zábavné, podobně jako hodiny dějepisu. U nás ve škole o to víc, že se profesoři na humanitní a na přírodní vědy neustále navzájem popichují.
- Probíráme psychologii, mluvíme o Freudovi, o jeho objevu nevědomí. Profesor vede výklad: ,,Mezi projevy nevědomí patří sny, denní snění a přeřeky. Přeřeky jsou například když vám váš pan profesor třídní (učí biologii a chemii) bude povídat například o buňkách, a místo slova ,organismus' řekne ,orgasmus.' To pak budete vědět, že má problémy v posteli."
- Zkoumáme preparát parenchymu listu, já a spolužačka si povídáme s třídním. Třídní mi říká, že moje známky z biologie se postupně zlepšují. Povídám mu, že mi to stejně nikdy moc nepůjde, jako většině lidí z naší třídy, vždyť ,proto jsme se přece hlásili na humanitní gymnázium, ne?' Třídní mi odpovídá, že on v prváku na střední taky nemohl nic z přírodních věd ani vidět. Teď učí biologii a chemii. A prý že ze mě taky může něco udělat, třeba bioložku. V tuhle chvíli dostávám takový záchvat smíchu, že za chvíli nemůžu ani popadnout dech. No jasný, bioložka.
Informační technologie
- Profesor dává písemku, před začátkem říká studentům: ,,A prosím vás, nepište mi tam slovo ,systém' s měkkým i, občas to v testech vídávám.
sobota 11. listopadu 2017
Kafe - pokus č.2
Přestože už jsem jeden článek o kávě psala, možná jste postřehli, že jsem tam vlastně o kávě skoro vůbec nepsala, takže, jak napovídá název článku, tohle je můj druhý pokus.
Nedovedu si svůj život bez kafe představit, hlavně ráno, když vypadám jako zombie, který právě vylezl z hrobu. Znáte Kávový klub? Je to jedna z mých oblíbených kaváren, navíc kousek od mojí školy; chodím tam moc ráda. Jedním z důvodů jsou i úžasné kelímky, ve kterých si kávu můžete odnést. No, ty samotné kelímky nejsou tak úžasné, spíš ty nápisy na nich. Můj nejoblíbenější je: ,Nemám problém s kofeinem, mám problém bez kofeinu.' Není to dokonalé? Dnes jsem s mámou (nedobrovolně) brzy ráno (asi v půl desáté) jela na Náplavku na farmářské trhy. Sluníčko svítilo, racci skřehotali, a já měla chuť zalézt zpátky do postele. Pak přišla záchrana. Kávový klub tam měl stánek! Takže samozřejmě hned letím dopřát si zaslouženou dávku kofeinu, a celý den se okamžitě zdá lepší. Vždyť svítí sluníčko, díky tomu je docela teplo, jsem u vody, která má díky slunečním paprskům nádhernou barvu, mám před sebou krásný výhled na Pražský hrad... Nádherný den. Připomíná mi to citát z knihy Všechny malé zázraky: ,,Nádherné je nádherné slovo, které by se mělo používat častěji." Naprosto souhlasím. Samozřejmě když mám takovou povznesenou náladu, je to dobré i pro moje okolí, vzhledem k tomu, že když mám jeden ze svých protivných dnů, snažím se, aby se i všichni ostatní cítili mizerně. Ale dneska je krásný den. Jeden z těch dnů, kdy mám opravdu radost ze života.
Páni, to kafe asi bylo hodně silné. Mám až neobvykle dobrou náladu a navíc mám tolik energie, že bych si šla klidně i zaběhat. A to běhání upřímně nenávidím. Co na to říct; kafe. Ano, láska mého života. I když, možná to nebude jenom tím. Skvělá byla dnešní hláška mojí mámy, ve chvíli, kdy jsem jí s nadšením vyprávěla, jak ,ten pán co nám prodával kytky byl hrozně milej'. ,,Fakt zbožňuju tyhle zamilovaný sluníčkáře, pro který je všechno krásný a úžasný." Jo, díky mami, bylo to fakt milý.
Nebo je taky super, když obejmete svojí mámu a dáte jí pusu na tvář, ona se na vás tak jako podezíravě podívá a zeptá se: ,,Kdo jsi a co jsi udělala s mojí dcerou?" Jo, takhle nějak to vypadá když mám jeden ze svých dobrých dnů.
Ale jinak, miluju tyhle krásný dny, tohle bylo úžasně strávený dopoledne, odpoledne ještě plánuju jít na procházku na Vyšehrad, protože nutně potřebuju využít toho, že je zase sluníčko. Jsem letní člověk, takže bych od října nejradši ulehla do zimního spánku a vstala až v březnu, kdy zase začíná být hezky. Dny jako je ten dnešní jsou ta světlá výjimka, kdy jsem ráda, že nejsem například medvěd a jsem v těchto měsících vzhůru.
A asi bych tuhle radost nepociťovala, kdyby nebylo kafe.
Samozřejmě že jsem svojí skvělou náladu musela sdílet se světem, proto jsem na instagram dala fotku s mojí kávou a výhledem na Pražský hrad. Jestli mě nesledujete na instagramu, přidávám tu fotku ještě sem. Mějte nádherný den!
Nedovedu si svůj život bez kafe představit, hlavně ráno, když vypadám jako zombie, který právě vylezl z hrobu. Znáte Kávový klub? Je to jedna z mých oblíbených kaváren, navíc kousek od mojí školy; chodím tam moc ráda. Jedním z důvodů jsou i úžasné kelímky, ve kterých si kávu můžete odnést. No, ty samotné kelímky nejsou tak úžasné, spíš ty nápisy na nich. Můj nejoblíbenější je: ,Nemám problém s kofeinem, mám problém bez kofeinu.' Není to dokonalé? Dnes jsem s mámou (nedobrovolně) brzy ráno (asi v půl desáté) jela na Náplavku na farmářské trhy. Sluníčko svítilo, racci skřehotali, a já měla chuť zalézt zpátky do postele. Pak přišla záchrana. Kávový klub tam měl stánek! Takže samozřejmě hned letím dopřát si zaslouženou dávku kofeinu, a celý den se okamžitě zdá lepší. Vždyť svítí sluníčko, díky tomu je docela teplo, jsem u vody, která má díky slunečním paprskům nádhernou barvu, mám před sebou krásný výhled na Pražský hrad... Nádherný den. Připomíná mi to citát z knihy Všechny malé zázraky: ,,Nádherné je nádherné slovo, které by se mělo používat častěji." Naprosto souhlasím. Samozřejmě když mám takovou povznesenou náladu, je to dobré i pro moje okolí, vzhledem k tomu, že když mám jeden ze svých protivných dnů, snažím se, aby se i všichni ostatní cítili mizerně. Ale dneska je krásný den. Jeden z těch dnů, kdy mám opravdu radost ze života.
Páni, to kafe asi bylo hodně silné. Mám až neobvykle dobrou náladu a navíc mám tolik energie, že bych si šla klidně i zaběhat. A to běhání upřímně nenávidím. Co na to říct; kafe. Ano, láska mého života. I když, možná to nebude jenom tím. Skvělá byla dnešní hláška mojí mámy, ve chvíli, kdy jsem jí s nadšením vyprávěla, jak ,ten pán co nám prodával kytky byl hrozně milej'. ,,Fakt zbožňuju tyhle zamilovaný sluníčkáře, pro který je všechno krásný a úžasný." Jo, díky mami, bylo to fakt milý.
Nebo je taky super, když obejmete svojí mámu a dáte jí pusu na tvář, ona se na vás tak jako podezíravě podívá a zeptá se: ,,Kdo jsi a co jsi udělala s mojí dcerou?" Jo, takhle nějak to vypadá když mám jeden ze svých dobrých dnů.
Ale jinak, miluju tyhle krásný dny, tohle bylo úžasně strávený dopoledne, odpoledne ještě plánuju jít na procházku na Vyšehrad, protože nutně potřebuju využít toho, že je zase sluníčko. Jsem letní člověk, takže bych od října nejradši ulehla do zimního spánku a vstala až v březnu, kdy zase začíná být hezky. Dny jako je ten dnešní jsou ta světlá výjimka, kdy jsem ráda, že nejsem například medvěd a jsem v těchto měsících vzhůru.A asi bych tuhle radost nepociťovala, kdyby nebylo kafe.
Samozřejmě že jsem svojí skvělou náladu musela sdílet se světem, proto jsem na instagram dala fotku s mojí kávou a výhledem na Pražský hrad. Jestli mě nesledujete na instagramu, přidávám tu fotku ještě sem. Mějte nádherný den!
To už jsou zase Vánoce?
Zdá se mi to, nebo Vánoce začínají rok od roku dřív? No dobře, nemyslím Vánoce jako takové, spíš vánoční marketing. Znáte tu situaci, jak nic netušíce jdete na začátku listopadu do obchoďáku nakoupit třeba máslo (protože je zrovna ve slevě, honem!), a najednou skoro narazíte do vánočního stromku? Já už teď ano (do toho stromku jsem doopravdy nenarazila, ale bylo to těsné).
Vánoce se pro mě v posledních letech staly dalším z hrozně komerčních svátků (jako například Valentýn), při kterých jde jenom o to, nacpat majitelům obchodů kapsy penězi. Možná se to neděje jenom posledních pár let, ale jako dítě to prostě nevnímáte. Jako dítě nevnímáte všechnu tu nehoráznou propagaci všeho možného, jenom se díváte na všechny ty reklamy a nadšeně křičíte: ,,Jé hele, to musím mít!"
Ehm, ne, nedělám to i teď...
Každým rokem mám z Vánoc menší a menší radost. Je možné, že se to stává všem, jedním z důvodů může být i ta nespravedlnost, že čím jste starší, tím méně dárků dostáváte. Ale určitě za tím stojí i skutečnost, že jste na ten jeden den (resp. večer) upozorňováni už od začátku listopadu. Ze strany jednoho nejmenovaného obchodu už dokonce od poloviny října (když byste čekali spíš výzdobu na Halloween). A všude vám víceméně podstrkují, že čím dražší dárky pořídíte, tím větší z nich budou mít obdarovaní radost. Nezapomněli jsme na původní smysl Vánoc? Dobře, myslím že na narození Ježíška už všichni kromě dětí kašlou (vlastně i děti, pro ty jsou Vánoce taky jenom o dárcích), ale mám na mysli ten smysl Vánoc, že se všichni z rodiny sejdou na jednom místě, připomenou si, že se mají rádi, a dělají jeden druhému radost, alespoň ten jeden den v roce. To jak Vánoce vypadají dnes, zběsilé shánění dárků, utrácení hromady peněz, vymyvání mozků neustálým přehráváním koled, návaly lidí v obchoďácích, všichni naštvaní, protože jsou všude takové fronty, protože je kdeco vyprodané... Máte po tom všem chuť někomu přát ,Veselé Vánoce?' Já teda ne. Občas mám spíš chuť konvertovat k judaismu, abych se toho všeho nemusela účastnit.
Chtěla bych zažít ty opravdové, původní Vánoce, jako se slavily třeba před 50 lety. Lidé toho sice tenkrát neměli moc, ale o to více si vážili toho, co měli. Rodinu. Přátele. Lásku. Dalo by se říct, že na tom tehdy byli lépe, než my dnes. Sháníme spousty drahých dárků pro lidi, které třeba ani nemáme rádi, snažíme se zavděčit, nebo si nějak pomoct při postupu v kariéře. Dáváme dárky příbuzným, které celý rok nevidíme, aby se neurazili že jsme třeba zapomněli. Strávíme několik týdnů (ne-li měsíců) přemýšlením, co komu koupit. Jenom kvůli tomu, že nás obchodní řetězce každý rok už dva měsíce předem zasypávají umělým sněhem a cpou nám do hlavy ohrané vánoční koledy.
Já mám na tento rok samozřejmě vymyšlenou strategii (ne tu, že budu už od října šetřit na dárky jako každý rok, nikdy se mi to nepovede). Budu se vyhýbat všem obchodům a veškeré dárky nakoupím přes internet. A jako zarytá knihomolka zastávám názor, že nic nemůže udělat takovou radost, jako dobrá knížka. Proto plánuju všem nějakou koupit. Stačí se jenom trefit do žánru obdarovávaného a je to v suchu. A když už se netrefíte, nikdo vám do očí neřekne, že se mu ten dárek nelíbí, takže to jinak moc řešit nebudu. Když o tom tak přemýšlím, nejjednodušší to máte jako dítě. Pravděpodobně jako jediným dáváte dárky svým rodičům (popř. sourozencům), a ty nemůžete zklamat dárkem, který jim dáte. Jste přeci malé dítě a oni vás milují, budou mít radost ze všeho, co jim dáte. Achjo, chci být zase dítě.
No nic, užijte si lítání po obchodech, a ,,Veselé Vánoce."
Vánoce se pro mě v posledních letech staly dalším z hrozně komerčních svátků (jako například Valentýn), při kterých jde jenom o to, nacpat majitelům obchodů kapsy penězi. Možná se to neděje jenom posledních pár let, ale jako dítě to prostě nevnímáte. Jako dítě nevnímáte všechnu tu nehoráznou propagaci všeho možného, jenom se díváte na všechny ty reklamy a nadšeně křičíte: ,,Jé hele, to musím mít!"
Ehm, ne, nedělám to i teď...
Každým rokem mám z Vánoc menší a menší radost. Je možné, že se to stává všem, jedním z důvodů může být i ta nespravedlnost, že čím jste starší, tím méně dárků dostáváte. Ale určitě za tím stojí i skutečnost, že jste na ten jeden den (resp. večer) upozorňováni už od začátku listopadu. Ze strany jednoho nejmenovaného obchodu už dokonce od poloviny října (když byste čekali spíš výzdobu na Halloween). A všude vám víceméně podstrkují, že čím dražší dárky pořídíte, tím větší z nich budou mít obdarovaní radost. Nezapomněli jsme na původní smysl Vánoc? Dobře, myslím že na narození Ježíška už všichni kromě dětí kašlou (vlastně i děti, pro ty jsou Vánoce taky jenom o dárcích), ale mám na mysli ten smysl Vánoc, že se všichni z rodiny sejdou na jednom místě, připomenou si, že se mají rádi, a dělají jeden druhému radost, alespoň ten jeden den v roce. To jak Vánoce vypadají dnes, zběsilé shánění dárků, utrácení hromady peněz, vymyvání mozků neustálým přehráváním koled, návaly lidí v obchoďácích, všichni naštvaní, protože jsou všude takové fronty, protože je kdeco vyprodané... Máte po tom všem chuť někomu přát ,Veselé Vánoce?' Já teda ne. Občas mám spíš chuť konvertovat k judaismu, abych se toho všeho nemusela účastnit.
Chtěla bych zažít ty opravdové, původní Vánoce, jako se slavily třeba před 50 lety. Lidé toho sice tenkrát neměli moc, ale o to více si vážili toho, co měli. Rodinu. Přátele. Lásku. Dalo by se říct, že na tom tehdy byli lépe, než my dnes. Sháníme spousty drahých dárků pro lidi, které třeba ani nemáme rádi, snažíme se zavděčit, nebo si nějak pomoct při postupu v kariéře. Dáváme dárky příbuzným, které celý rok nevidíme, aby se neurazili že jsme třeba zapomněli. Strávíme několik týdnů (ne-li měsíců) přemýšlením, co komu koupit. Jenom kvůli tomu, že nás obchodní řetězce každý rok už dva měsíce předem zasypávají umělým sněhem a cpou nám do hlavy ohrané vánoční koledy.
Já mám na tento rok samozřejmě vymyšlenou strategii (ne tu, že budu už od října šetřit na dárky jako každý rok, nikdy se mi to nepovede). Budu se vyhýbat všem obchodům a veškeré dárky nakoupím přes internet. A jako zarytá knihomolka zastávám názor, že nic nemůže udělat takovou radost, jako dobrá knížka. Proto plánuju všem nějakou koupit. Stačí se jenom trefit do žánru obdarovávaného a je to v suchu. A když už se netrefíte, nikdo vám do očí neřekne, že se mu ten dárek nelíbí, takže to jinak moc řešit nebudu. Když o tom tak přemýšlím, nejjednodušší to máte jako dítě. Pravděpodobně jako jediným dáváte dárky svým rodičům (popř. sourozencům), a ty nemůžete zklamat dárkem, který jim dáte. Jste přeci malé dítě a oni vás milují, budou mít radost ze všeho, co jim dáte. Achjo, chci být zase dítě.
No nic, užijte si lítání po obchodech, a ,,Veselé Vánoce."
čtvrtek 2. listopadu 2017
Kafe
Protože o tom, jak potřebuju kafe, píšu v každém druhém článku. Protože kafe je láska mého života.
Zaslouží si vlastní článek.
Zrovna teď máme ve škole projektový týden. Jsem v projektu s názvem Praha - ráj železničních cestovatelů. Čekali byste, že budeme jezdit vlakem po Praze. Omyl. Nejdelší cesta vlakem, jakou jsme absolvovali, trvala 10 minut. Jinak jsme se v podstatě procházeli po lese. Bylo to super hlavně včera, když bylo asi 5 stupňů nad nulou, pršelo, a my jsme jeli na výlet do Prokopského údolí. Chození v těchto podmínkách, když navíc každé dvě minuty uklouznete po blátě, rozhodně doporučuji. Ale být v téhle projektové skupině má i výhody. Když profesor řekne, že budeme mít rozchod v 1, máme rozchod v 10 a můžeme jít domů. Když řekne, že budeme mít rozchod v půl třetí, máme rozchod ve 12 a můžeme jít domů. A když vám řekne, že máte přijít do školy v 10 a vy přijdete ve čtvrt na dvanáct, nikomu to nevadí.
Teď (v 11:39) jsem už celých 26 minut ve škole. Jo, vstávání ve čtvrtek v 10 hodin dopoledne by mělo být povinné.
Na druhou stranu, když nedokáu přijít včas do školy ani na jedenáctou, už je něco vážně špatně. O tom se ještě někdy musím rozepsat.
Aspoň, že tady v podstatě nic neděláme - to se asi dá uhodnout podle toho, že píšu tenhle článek. Dnes jsme měli na programu dělání prezentace o tom, jak a kam jsme cestovali. Když jsem přišla do školy, ta prezentace už byla hotová. Určité výhody to chození pozdě má.
A protože když jsem vcházela do školy, bylo mi jasné, že nemusím vůbec pospíchat, protože tenhle projektový týden je nutné jedině stihnout vlak, tak jsem si šla ještě koupit kafe. Nemůžu nemilovat školu, která má automat na kávu. A protože jsem mrcha, přidávám na instastories fotku s tím, jak píšu na blog, s kafem v ruce. Ukřižujte mě za to.
Taky už bych mohla tenhle článek konečně dopsat, místo kontrolování instagramu (nic se tam neděje, asi se všichni učí) nebo messengeru (nikdo se o mě nezajímá). A potřebuju další dávku kofeinu, jinak až do večera nepřežiju. Tady ve škole končíme asi ve 2 (no, uvidíme, jestli to bude jako v předchozí dny, za chvíli půjdeme domů). Odpoledne jdu na trénink. Pro ty, co mě znají - opravdu jdu na trénink. Možná tam nedorazím úplně včas, ale rozhodně se tam ukážu (abych mohla aspoň předstírat, že trénuju).
Už to ukončím, skončili jsme a jdeme domů. Je 12:18. Strávila jsem tady 65 minut. A teď jdu ještě domů spát. Dobrou noc a užijte si to ve škole.
Zaslouží si vlastní článek.
Zrovna teď máme ve škole projektový týden. Jsem v projektu s názvem Praha - ráj železničních cestovatelů. Čekali byste, že budeme jezdit vlakem po Praze. Omyl. Nejdelší cesta vlakem, jakou jsme absolvovali, trvala 10 minut. Jinak jsme se v podstatě procházeli po lese. Bylo to super hlavně včera, když bylo asi 5 stupňů nad nulou, pršelo, a my jsme jeli na výlet do Prokopského údolí. Chození v těchto podmínkách, když navíc každé dvě minuty uklouznete po blátě, rozhodně doporučuji. Ale být v téhle projektové skupině má i výhody. Když profesor řekne, že budeme mít rozchod v 1, máme rozchod v 10 a můžeme jít domů. Když řekne, že budeme mít rozchod v půl třetí, máme rozchod ve 12 a můžeme jít domů. A když vám řekne, že máte přijít do školy v 10 a vy přijdete ve čtvrt na dvanáct, nikomu to nevadí.
Teď (v 11:39) jsem už celých 26 minut ve škole. Jo, vstávání ve čtvrtek v 10 hodin dopoledne by mělo být povinné.
Na druhou stranu, když nedokáu přijít včas do školy ani na jedenáctou, už je něco vážně špatně. O tom se ještě někdy musím rozepsat.
Aspoň, že tady v podstatě nic neděláme - to se asi dá uhodnout podle toho, že píšu tenhle článek. Dnes jsme měli na programu dělání prezentace o tom, jak a kam jsme cestovali. Když jsem přišla do školy, ta prezentace už byla hotová. Určité výhody to chození pozdě má.
A protože když jsem vcházela do školy, bylo mi jasné, že nemusím vůbec pospíchat, protože tenhle projektový týden je nutné jedině stihnout vlak, tak jsem si šla ještě koupit kafe. Nemůžu nemilovat školu, která má automat na kávu. A protože jsem mrcha, přidávám na instastories fotku s tím, jak píšu na blog, s kafem v ruce. Ukřižujte mě za to.
Taky už bych mohla tenhle článek konečně dopsat, místo kontrolování instagramu (nic se tam neděje, asi se všichni učí) nebo messengeru (nikdo se o mě nezajímá). A potřebuju další dávku kofeinu, jinak až do večera nepřežiju. Tady ve škole končíme asi ve 2 (no, uvidíme, jestli to bude jako v předchozí dny, za chvíli půjdeme domů). Odpoledne jdu na trénink. Pro ty, co mě znají - opravdu jdu na trénink. Možná tam nedorazím úplně včas, ale rozhodně se tam ukážu (abych mohla aspoň předstírat, že trénuju).
Už to ukončím, skončili jsme a jdeme domů. Je 12:18. Strávila jsem tady 65 minut. A teď jdu ještě domů spát. Dobrou noc a užijte si to ve škole.
čtvrtek 26. října 2017
Miluju prince Ládíka
Jeden den před Humbookem
Už zítra se jde na Humbook!
Ano, moje první myšlenka dne. A to už něco znamená, protože moje první myšlenka bývá: ,,Kafe!"
Vážně, ráno jsem schopná bez velké dávky kofeinu umřít. Což pro mě není dobré, vzhledem k tomu, že vstávám přibližně 5 minut před odchodem do školy (mimochodem, mít začátek vyučování v 7:45 je vražda).
Takže zítra, konečně. O Humbooku jsem se dozvěděla někdy začátkem tohoto roku, potom v květnu jsem poznala Annu, mojí knihomolskou kamarádku/teď už i spolužačku, která mi řekla že na Humbook půjde taky. Byla jsem samozřejmě šíleně nadšená a začalo období ,Hrozně chci aby už bylo desátého října'.
Koncem srpna odstartoval prodej lístků, a období ,,Sakra, určitě si je nestihnu koupit včas a na Humbook nepůjdu," což se nakonec naštěstí nestalo (no jo, to by jeden neřekl).
Ale málem. Jak už jsem několikrát zmiňovala, jsem člověk prakticky většinu času bez peněz, a navíc bez platební karty. Co to pro mě znamenalo:
1. Doufání v zázrak v podobě opožděného dárku k narozeninám (které byly 6 dnů před začátkem prodeje lístků)
2. Zoufalé shánění peněz (divím se že jsem neusoudila, že se obejdu bez tak nepotřebného orgánu, jako jsou ledviny, a nenabídla jsem je na prodej (abyste rozuměli, já na ten Humbook opravdu chtěla)
3. Když nevyšel bod 1, zkoumání jestli nejsou nějaké soutěže o lístky
4. ,,Mami, víš jak moc tě mám ráda?"
6.10.
Pokus č. 4 nakonec opravdu vyšel. Dostala jsem lístek jako předčasný dárek k svátku (který jsem měla včera). Vypadalo to přibližně tak, že jsem každý den kontrolovala, kolik VIP lístků ještě zbývá, a každý den jsem prosila mojí drahou maminku, ať už ten lístek koupí, protože ,,Už je tam jenom 31 lístků, to bude za chvíli vyprodaný!" Jeden den jsem se dívala na stránky, a zděsila jsem se: posledních 5 lístků!
V panice jsem mamince volala, samozřejmě mi to nebrala, takže jsem to zkoušela ještě asi desetkrát. Můj neúspěch byl následován pobíháním po bytě a vymýšlením krizových plánů. A když potom maminka dorazila domů, vyhrkla jsem na ní, že ten lístek opravdu musí koupit. Úplně v klidu vzala do ruky tašku a naprosto suverénně z ní vytáhla vytištěný lístek na Humbook. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám úlevou brečet nebo se smát.
Později večer: poslední kontrola počtu lístků na stránkách a - hele! Ty VIP už jsou pryč!
Takže jsem úplně netypicky měla opravdu štěstí.
Humbook
Dáme si s kamarádkami sraz na Hlaváku, jedeme na Lihovar, dorazíme k MeetFactory - fronta. Po půl hodině čekání se dostaneme dovnitř, chceme si dát věci do šatny - fronta. Jdeme si ke stánku koupit knížky - fronta. V podstatě celý náš den se skládal ze stání v různých frontách. Stálo to za to? Rozhodně.
A znáte ten vtip o morčátku?
,,Včera jsme pohřbili morčátko."
,,Jéžiš, to je mi líto. A kdy umřelo?"
,,Myslím, že někdy dneska nad ránem."
Pobavilo? Tak to jsou knížky Ladislava Zibury přesně pro vás. Přiznávám, před Humbookem jsem o ,Princi Ládíkovi' (jak si nechává říkat) v životě neslyšela, ale taky nemůžu znát všechny autory na světě (ani tady u nás). Asi týden před Humbookem jsem si ho našla na facebooku a instagramu, a u jeho příspěvků jsem se tak smála, až mi tekly slzy. Řekla jsem si, že jestli je takhle vtipný na internetu, jeho knížky budou dokonalé. Když jsme tedy dorazily na Humbook, všechny čtyři jsme si koupily knížku od něj. Já jsem se rozhodla pro Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Ráda bych to udělala stejně, jako v článku o Literárním spolku Laury Sněžné, a vypsala sem vtipné pasáže, ale to bych musela přepsat celou knížku, takže vám jenom můžu z celého srdce doporučit, abyste si ji přečetli sami. Já sama mám určitě v plánu pořídit si i 40 dní pěšky do Jeruzaléma, a, až na konci listopadu vyjde, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii.
Samozřejmě jsme na Humbooku dorazily i na jeho přednášku. Málem jsme tam smíchy padaly ze židlí. A mám od něj podepsanou knížku (ne z oficiální autogramiády jako normální lidé, ale zastihla jsem ho když odcházel z toalety, zeptala jsem se ho, jestli se mi podepíše, a on kupodivu souhlasil. Originální, ne?).
Navíc si ze mě kamarádky začaly dělat srandu, když Princ Ládík začal na přednášce mluvit o tom, že si hledá manželku. Nechápu. Vždyť jsem o něm jenom celý den mluvila a všude rozhlašovala, že je úžasný a že ho miluju. To je tak nehorázné.
Už zítra se jde na Humbook!
Ano, moje první myšlenka dne. A to už něco znamená, protože moje první myšlenka bývá: ,,Kafe!"
Vážně, ráno jsem schopná bez velké dávky kofeinu umřít. Což pro mě není dobré, vzhledem k tomu, že vstávám přibližně 5 minut před odchodem do školy (mimochodem, mít začátek vyučování v 7:45 je vražda).
Takže zítra, konečně. O Humbooku jsem se dozvěděla někdy začátkem tohoto roku, potom v květnu jsem poznala Annu, mojí knihomolskou kamarádku/teď už i spolužačku, která mi řekla že na Humbook půjde taky. Byla jsem samozřejmě šíleně nadšená a začalo období ,Hrozně chci aby už bylo desátého října'.
Koncem srpna odstartoval prodej lístků, a období ,,Sakra, určitě si je nestihnu koupit včas a na Humbook nepůjdu," což se nakonec naštěstí nestalo (no jo, to by jeden neřekl).
Ale málem. Jak už jsem několikrát zmiňovala, jsem člověk prakticky většinu času bez peněz, a navíc bez platební karty. Co to pro mě znamenalo:
1. Doufání v zázrak v podobě opožděného dárku k narozeninám (které byly 6 dnů před začátkem prodeje lístků)
2. Zoufalé shánění peněz (divím se že jsem neusoudila, že se obejdu bez tak nepotřebného orgánu, jako jsou ledviny, a nenabídla jsem je na prodej (abyste rozuměli, já na ten Humbook opravdu chtěla)
3. Když nevyšel bod 1, zkoumání jestli nejsou nějaké soutěže o lístky
4. ,,Mami, víš jak moc tě mám ráda?"
6.10.
Pokus č. 4 nakonec opravdu vyšel. Dostala jsem lístek jako předčasný dárek k svátku (který jsem měla včera). Vypadalo to přibližně tak, že jsem každý den kontrolovala, kolik VIP lístků ještě zbývá, a každý den jsem prosila mojí drahou maminku, ať už ten lístek koupí, protože ,,Už je tam jenom 31 lístků, to bude za chvíli vyprodaný!" Jeden den jsem se dívala na stránky, a zděsila jsem se: posledních 5 lístků!
V panice jsem mamince volala, samozřejmě mi to nebrala, takže jsem to zkoušela ještě asi desetkrát. Můj neúspěch byl následován pobíháním po bytě a vymýšlením krizových plánů. A když potom maminka dorazila domů, vyhrkla jsem na ní, že ten lístek opravdu musí koupit. Úplně v klidu vzala do ruky tašku a naprosto suverénně z ní vytáhla vytištěný lístek na Humbook. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám úlevou brečet nebo se smát.
Později večer: poslední kontrola počtu lístků na stránkách a - hele! Ty VIP už jsou pryč!
Takže jsem úplně netypicky měla opravdu štěstí.
Humbook
Dáme si s kamarádkami sraz na Hlaváku, jedeme na Lihovar, dorazíme k MeetFactory - fronta. Po půl hodině čekání se dostaneme dovnitř, chceme si dát věci do šatny - fronta. Jdeme si ke stánku koupit knížky - fronta. V podstatě celý náš den se skládal ze stání v různých frontách. Stálo to za to? Rozhodně.
A znáte ten vtip o morčátku?
,,Včera jsme pohřbili morčátko."
,,Jéžiš, to je mi líto. A kdy umřelo?"
,,Myslím, že někdy dneska nad ránem."
Pobavilo? Tak to jsou knížky Ladislava Zibury přesně pro vás. Přiznávám, před Humbookem jsem o ,Princi Ládíkovi' (jak si nechává říkat) v životě neslyšela, ale taky nemůžu znát všechny autory na světě (ani tady u nás). Asi týden před Humbookem jsem si ho našla na facebooku a instagramu, a u jeho příspěvků jsem se tak smála, až mi tekly slzy. Řekla jsem si, že jestli je takhle vtipný na internetu, jeho knížky budou dokonalé. Když jsme tedy dorazily na Humbook, všechny čtyři jsme si koupily knížku od něj. Já jsem se rozhodla pro Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Ráda bych to udělala stejně, jako v článku o Literárním spolku Laury Sněžné, a vypsala sem vtipné pasáže, ale to bych musela přepsat celou knížku, takže vám jenom můžu z celého srdce doporučit, abyste si ji přečetli sami. Já sama mám určitě v plánu pořídit si i 40 dní pěšky do Jeruzaléma, a, až na konci listopadu vyjde, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii.
Samozřejmě jsme na Humbooku dorazily i na jeho přednášku. Málem jsme tam smíchy padaly ze židlí. A mám od něj podepsanou knížku (ne z oficiální autogramiády jako normální lidé, ale zastihla jsem ho když odcházel z toalety, zeptala jsem se ho, jestli se mi podepíše, a on kupodivu souhlasil. Originální, ne?).
úterý 24. října 2017
Školní noviny
Nebyla bych to já, kdybych se hned první týden na nové škole nezapojila (jako největší šprtka) do školních záležitostí. Například školní parlament. Nebo, jak napovídá název článku, školní noviny. Parlament je naprosto super, jsou tam fajn lidi (...a byla jsem tam jednou), takže v pohodě. Ale noviny jsou vážně kapitola sama pro sebe.
Nejdřív se dozvídáme, že vloni vyšlo celé jedno číslo. Další informace: tento rok se pokusíme vydat tři čísla.
Další informace, asi o měsíc později (poté, co jsem týden chyběla a jednu schůzku vynechala): ,,No, všichni byste už měli mít vybrané téma (Cože?! O žádným tématu jsem doteď neslyšela!). A za dva týdnu bude uzávěrka, takže do té doby byste mi všichni měli poslat článek na formát A4 (no to už nemyslíte vážně)."
Naštěstí byla založena skupina na facebooku, kam jsme se všichni přidali a já si konečně mohla vybrat téma. Když jsem se k tomu dostala, samozřejmě bylo to nejlepší už rozebrané, takže jsem si vzala jediné téma, u kterého jsem z názvu pochopila, o co jde -olympiáda. Říkala jsem si: ,,Olympiáda? Easy, to zvládnu i z hlavy." Pak mi došlo, že asi nemyslí tu letní olympiádu 2016, ale spíš tu zimní 2018. ,,A sakra." Další uvažování: ,,Tak, copak vím o zimní olympiádě 2018?" (*Teď si představte tu scénu ze Simpsonových, jak Homerovi v hlavě hraje opička na činely - a takhle nějak to vypadalo u mě.)
,,Noo... Není to náhodou v Severní Koreji? Vždyť nějaký sportovci protestovali proti tomu, aby se tam konala, ne?"
Jdu na internet, vyhledávám, a najednou mám chuť jít se oběsit na šňůře od zeměpisné mapy. ,,Pchjongčchang, Jižní Korea. Tak o tom se nesmí nikdo dozvědět, že jsem si to popletla (jo, a o pár dní později to opravdu píšu na blog)."
Mimochodem, uzávěrka byla v úterý 24.10. (dneska) a já, chronický nestíhač a lenoch, co si všechno odkládá na poslední chvíli, jsem začala psát 21.10.
V tu chvíli jsem byla u táty, který nemá doma wifi, tak jsem si říkala, že on mi určitě poradí a vychrlí na mě tolik informací, že to tam ani nebudu moct všechno dát. Omyl. Ptala jsem se ho, co ví o nadcházející olympiádě, on zavrtěl hlavou, odpověděl mi, že ví jenom to, že bude v Jižní Koreji (,,Jo, to už vím teď taky.") a zeptal se mě, proč se nepodívám na internet. Díky za pomoc, tati.
Takže neděle. Když jsem se vracela od táty, musela jsem doma uklízet (což zabralo hodně času), spát (což zabralo ještě víc času), ale světe div se, nakonec jsem se dostala i k tomu článku. Sice jsem po chvíli tak nějak odběhla na Youtube (někdo možná viděl na mých instastories), ale základ už tam byl. Takže to dopadlo jako vždycky - uzávěrka v úterý, do té doby musíme ty články poslat; já ještě ve 23:50 přepisuju poslední větu a posílám emailem do mámina notebooku (protože ve svém pořád ještě nemám Word, takže píšu do poznámek), a těsně před půlnocí konečně posílám své veledílo šéfredaktorce. (Jestli jste teď čekali, že napíšu něco jako že jsem to poslala na špatnou adresu, nebo tak něco, musím vás zklamat - i když přiznávám, že jsem sama očekávala něco podobného.)
Taky jsem se (sama a dobrovolně) rozhodla, že budu u ostatních článků pomáhat s korekturou (proč se proboha sama a dobrovolně takhle trestám??), takže mi držte palce.
A myslím, že u dalších dvou vydání budu mít stejné problémy... Které si, jako vždy, způsobuju jenom a pouze svou vlastní leností a neschopností.
O 10 minut později
Miluju reakci mojí kamarádky. Napíšu jí, že vyšel nový článek. O dvě minuty později:
To je výborný
Chci jí poděkovat. O pár vteřin později další zpráva:
Prej Severní Korea
Píšu jí, že já a zeměpis vážně nejsme dobrý kámoši. Odpověď:
A jako hlavní sport jízda na Kim Čong Unoviㅋㅋ
*Tady už padám smíchy na zem...
Nejdřív se dozvídáme, že vloni vyšlo celé jedno číslo. Další informace: tento rok se pokusíme vydat tři čísla.
Další informace, asi o měsíc později (poté, co jsem týden chyběla a jednu schůzku vynechala): ,,No, všichni byste už měli mít vybrané téma (Cože?! O žádným tématu jsem doteď neslyšela!). A za dva týdnu bude uzávěrka, takže do té doby byste mi všichni měli poslat článek na formát A4 (no to už nemyslíte vážně)."
Naštěstí byla založena skupina na facebooku, kam jsme se všichni přidali a já si konečně mohla vybrat téma. Když jsem se k tomu dostala, samozřejmě bylo to nejlepší už rozebrané, takže jsem si vzala jediné téma, u kterého jsem z názvu pochopila, o co jde -olympiáda. Říkala jsem si: ,,Olympiáda? Easy, to zvládnu i z hlavy." Pak mi došlo, že asi nemyslí tu letní olympiádu 2016, ale spíš tu zimní 2018. ,,A sakra." Další uvažování: ,,Tak, copak vím o zimní olympiádě 2018?" (*Teď si představte tu scénu ze Simpsonových, jak Homerovi v hlavě hraje opička na činely - a takhle nějak to vypadalo u mě.)
,,Noo... Není to náhodou v Severní Koreji? Vždyť nějaký sportovci protestovali proti tomu, aby se tam konala, ne?"
Jdu na internet, vyhledávám, a najednou mám chuť jít se oběsit na šňůře od zeměpisné mapy. ,,Pchjongčchang, Jižní Korea. Tak o tom se nesmí nikdo dozvědět, že jsem si to popletla (jo, a o pár dní později to opravdu píšu na blog)."
Mimochodem, uzávěrka byla v úterý 24.10. (dneska) a já, chronický nestíhač a lenoch, co si všechno odkládá na poslední chvíli, jsem začala psát 21.10.
V tu chvíli jsem byla u táty, který nemá doma wifi, tak jsem si říkala, že on mi určitě poradí a vychrlí na mě tolik informací, že to tam ani nebudu moct všechno dát. Omyl. Ptala jsem se ho, co ví o nadcházející olympiádě, on zavrtěl hlavou, odpověděl mi, že ví jenom to, že bude v Jižní Koreji (,,Jo, to už vím teď taky.") a zeptal se mě, proč se nepodívám na internet. Díky za pomoc, tati.
Takže neděle. Když jsem se vracela od táty, musela jsem doma uklízet (což zabralo hodně času), spát (což zabralo ještě víc času), ale světe div se, nakonec jsem se dostala i k tomu článku. Sice jsem po chvíli tak nějak odběhla na Youtube (někdo možná viděl na mých instastories), ale základ už tam byl. Takže to dopadlo jako vždycky - uzávěrka v úterý, do té doby musíme ty články poslat; já ještě ve 23:50 přepisuju poslední větu a posílám emailem do mámina notebooku (protože ve svém pořád ještě nemám Word, takže píšu do poznámek), a těsně před půlnocí konečně posílám své veledílo šéfredaktorce. (Jestli jste teď čekali, že napíšu něco jako že jsem to poslala na špatnou adresu, nebo tak něco, musím vás zklamat - i když přiznávám, že jsem sama očekávala něco podobného.)
Taky jsem se (sama a dobrovolně) rozhodla, že budu u ostatních článků pomáhat s korekturou (proč se proboha sama a dobrovolně takhle trestám??), takže mi držte palce.
A myslím, že u dalších dvou vydání budu mít stejné problémy... Které si, jako vždy, způsobuju jenom a pouze svou vlastní leností a neschopností.
O 10 minut později
Miluju reakci mojí kamarádky. Napíšu jí, že vyšel nový článek. O dvě minuty později:
To je výborný
Chci jí poděkovat. O pár vteřin později další zpráva:
Prej Severní Korea
Píšu jí, že já a zeměpis vážně nejsme dobrý kámoši. Odpověď:
A jako hlavní sport jízda na Kim Čong Unovi
ㅋㅋ*Tady už padám smíchy na zem...
Deníček gymnazisty
,,Gymnazisté jsou elita národa," pronáší jednoho dne profesorka češtiny. Chvíle ticha. Podíváme se po sobě. Výbuch smíchu.
Ano, hlavně naše třída je vyloženě elitní.
Deníček gymnazisty nebude úplně o knížkách, jak se asi dalo pochopit, nýbrž se tu s vámi chci podělit o pár výroků lidí od nás ze třídy, které mě upřímně pobavily. A jestli budeme pokračovat v podobném duchu, mohla by se z toho stát pravidelná záležitost. Tenhle článek samozřejmě nemyslím jako urážku, jenom mám pocit, že některé perličky stojí za to zaznamenat. Navíc je možné, že si to přečte moje spolužačka Anna, která některé spolužáky může poznat, a já rozhodně nestojím o konflikty.
Seznamování
Ano, hlavně naše třída je vyloženě elitní.
Deníček gymnazisty nebude úplně o knížkách, jak se asi dalo pochopit, nýbrž se tu s vámi chci podělit o pár výroků lidí od nás ze třídy, které mě upřímně pobavily. A jestli budeme pokračovat v podobném duchu, mohla by se z toho stát pravidelná záležitost. Tenhle článek samozřejmě nemyslím jako urážku, jenom mám pocit, že některé perličky stojí za to zaznamenat. Navíc je možné, že si to přečte moje spolužačka Anna, která některé spolužáky může poznat, a já rozhodně nestojím o konflikty.
Seznamování
- První den školy si sednu do lavice se spolužačkou M. Otočíme se za sebe, kde sedí spolužák o němž víme, že se křestním jménem jmenuje X. Spolužačka se ho ptá na jeho příjmení. Odpovídá: ,,Zscauer" (vyslovuje ,čauer´). Chvíli je zaražené ticho. Načež spolužačka hlasitě vykřikne: ,,Čáu!" ... Obě dvě spadneme smíchy ze židlí.
- Spolužačka M obrací bránu na stranu, aby bylo těžší dát gól. Během toho, co jí pohybuje, spolužák M se do ní díky tomu pohybu strefuje. Spolužačka vzteky kope do brány.
- Spolužačka V očividně nechápe rozdíl mezi fotbalem a volejbalem, jelikož při samém začátku fotbalového zápasu s míčem zasmečuje.
- Spolužák O chytá míč do ruky, je mu řečeno, že chytat míč do ruky se nesmí. Načež chytá spolužáka M za nohu a trhá s ní. Spolužák M se svalí na zem a spolužák O se zmocňuje míče a odbíhá s ním pryč.
- Probíráme vývoj člověka. Začínáme od konce, homo sapiens sapiens. Postupujeme dál k Homo sapiens a Homo erectus. Profesor se ptá, co následuje. Ve třídě je absolutní ticho. Já, úplně zmatená, vykřiknu: ,,Homo sapiens!" Moje jediné štěstí je, že to všichni vzali jako vtip.
- Profesorka se ptá, jaké země mají více časových pásem. Ozývá se ,,Rusko," ,,USA," a spolužák P najednou vykřikne: ,,Afrika!"
- A moje perlička na závěr. Počítáme příklady s místním časem. Máme určit, kolik hodin je v Gibraltaru, když v Jindřichově Hradci právě odbilo poledne (mimochodem, poledne odbíjí zrovna teď tady; takové tématické). Dopočítáme, koukám se kolem sebe, všichni mají jiný výsledek než já. Uvažuju nad tím, kde je chyba. Začneme příklad řešit na tabuli, říkám si, co je to za kraviny, vždyť oni to mají špatně. Hned potom mi to dojde - spletla jsem si Gibraltarský průliv s kanálem La Manche.
pondělí 23. října 2017
#rannímyšlenky
Ano, myslím to vážně. Doopravdy ráno přemýšlím (občas). Dneska jsem se docela zamyslela v metru. Takhle nějak to vypadalo:
Myslím že cesty metrem/autobusem/tramvají bych bez knížek nevydržela. Jenom cesta do školy metrem mi zabere 24 minut, kdybych měla celou dobu jenom čumět do blba jako ostatní, hráblo by mi z toho. Takže když mě udivíte v metru, jsou čtyři možnosti.
1) Mám knížku a sluchátka. Ideální. Můžu si číst a sluchátka redukují okolní hluk. Navíc nemusím vnímat lidi okolo sebe.
2) Mám knížku. Pravděpodobně se mi vybil mobil, takže si jenom čtu. Svoje okolí víceméně úspěšně ignoruji.
3) Mám sluchátka. Nejspíš jsem zapomněla/dočetla knížku. Ještě se to dá přežít.
4)Nemám knížku ani sluchátka. Asi si právě v tu chvíli nadávám jak jsem blbá, že jsem bez knížky i bez sluchátek najednou.
Když nastane čtvrtá situace (hrůza pomyslet), snažím se nebýt jako ostatní typičtí češi a celou dobu jízdy nezírat kolem sebe po mých spolucestujících a neodsuzovat je pouhým pohledem. Často se mi totiž stává, že na mě lidi na mě koukají (v případě že nemám knížku a všimnu si toho). Tenhle článek jsem psala právě ráno v metru (no jo, hledám inspiraci všude kolem sebe); cituji: Zrovna teď tohle píšu do poznámkového bloku (a jako většina ostatních věcí mě i psaní do bloku přestane bavit - viz článek Jsem zpátky) a pokaždé když se zvednu od psaní, nejméně 10 lidí na mě upírá upřený pohled. To je tak zábavný sledovat jak píšu? Lidi, proč radši nesledujete toho chlapa, co je vysokej přes dva metry a musí se sklánět, aby se nepraštil do stropu vagonu? Mám úplnou chuť to zakřičet nahlas, ale to bych tomu týpkovi neudělala. Už takhle to má asi v životě těžký... I když... Dosáhne i na ty nejvyšší regály v knihkupectví, takže ta výška má určitě i svoje výhody.
Ale to už jsem trochu odbočila. Když zrovna nemám knížku a mám sluchátka (opravdu zajímavý pohled, pořád ty samé kabely, rozhodně doporučuji), snažím se nevnímat, že okolo mě jsou další lidé. Narozdíl od těch dalších lidí.
A když nemám knížku ani sluchátka (kromě toho že nadávám sama sobě), doopravdy se dívám po ostatních. Ano, to zírání způsobuje nuda.
Spousta lidí si v metru čte. Asi chtějí zabránit nudě a tím i čumění po ostatních. Když už totiž nemají knížku, čtou si noviny. Mně osobně deník Metro nepřipadá nijak zvlášť zajímavý, ale když nic jiného nemám, může se hodit (minimálně na dělání si srandy z Brňáků: Největší ironie? Deník Metro v Brně. *následuje výbuch smíchu Pražáků a výbuch vzteky Brňáků - mimochodem se omlouvám všem lidem z Brna, které by toto eventuálně mohlo urazit).
Zde citace končí. V tu chvíli jsem musela vystoupit z metra a utéct od podezřívavých pohledů lidí co seděli kolem mě. Naštěstí.
Myslím že cesty metrem/autobusem/tramvají bych bez knížek nevydržela. Jenom cesta do školy metrem mi zabere 24 minut, kdybych měla celou dobu jenom čumět do blba jako ostatní, hráblo by mi z toho. Takže když mě udivíte v metru, jsou čtyři možnosti.
1) Mám knížku a sluchátka. Ideální. Můžu si číst a sluchátka redukují okolní hluk. Navíc nemusím vnímat lidi okolo sebe.
2) Mám knížku. Pravděpodobně se mi vybil mobil, takže si jenom čtu. Svoje okolí víceméně úspěšně ignoruji.
3) Mám sluchátka. Nejspíš jsem zapomněla/dočetla knížku. Ještě se to dá přežít.
4)Nemám knížku ani sluchátka. Asi si právě v tu chvíli nadávám jak jsem blbá, že jsem bez knížky i bez sluchátek najednou.
Když nastane čtvrtá situace (hrůza pomyslet), snažím se nebýt jako ostatní typičtí češi a celou dobu jízdy nezírat kolem sebe po mých spolucestujících a neodsuzovat je pouhým pohledem. Často se mi totiž stává, že na mě lidi na mě koukají (v případě že nemám knížku a všimnu si toho). Tenhle článek jsem psala právě ráno v metru (no jo, hledám inspiraci všude kolem sebe); cituji: Zrovna teď tohle píšu do poznámkového bloku (a jako většina ostatních věcí mě i psaní do bloku přestane bavit - viz článek Jsem zpátky) a pokaždé když se zvednu od psaní, nejméně 10 lidí na mě upírá upřený pohled. To je tak zábavný sledovat jak píšu? Lidi, proč radši nesledujete toho chlapa, co je vysokej přes dva metry a musí se sklánět, aby se nepraštil do stropu vagonu? Mám úplnou chuť to zakřičet nahlas, ale to bych tomu týpkovi neudělala. Už takhle to má asi v životě těžký... I když... Dosáhne i na ty nejvyšší regály v knihkupectví, takže ta výška má určitě i svoje výhody.
Ale to už jsem trochu odbočila. Když zrovna nemám knížku a mám sluchátka (opravdu zajímavý pohled, pořád ty samé kabely, rozhodně doporučuji), snažím se nevnímat, že okolo mě jsou další lidé. Narozdíl od těch dalších lidí.
A když nemám knížku ani sluchátka (kromě toho že nadávám sama sobě), doopravdy se dívám po ostatních. Ano, to zírání způsobuje nuda.
Spousta lidí si v metru čte. Asi chtějí zabránit nudě a tím i čumění po ostatních. Když už totiž nemají knížku, čtou si noviny. Mně osobně deník Metro nepřipadá nijak zvlášť zajímavý, ale když nic jiného nemám, může se hodit (minimálně na dělání si srandy z Brňáků: Největší ironie? Deník Metro v Brně. *následuje výbuch smíchu Pražáků a výbuch vzteky Brňáků - mimochodem se omlouvám všem lidem z Brna, které by toto eventuálně mohlo urazit).
Zde citace končí. V tu chvíli jsem musela vystoupit z metra a utéct od podezřívavých pohledů lidí co seděli kolem mě. Naštěstí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)